Při pohledu na první tři letošní čísla časopisu Host může mít čtenář radost. Nejenom s postupně narůstajícího počtu stran (112, 132, 136) a tedy z minimálně narůstající síly hřbetu, ale především z celkové proměny Hosta. Když už je po ní, rozuměj po té loňské, tak už můžu zakřepčit radostně na jejím rovu. Neseděla mi. Tedy hlavně ty obálky. Já těm počítačovým kolážím ne a ne přijít na chuť. A tak pokaždé, když na mne vybafla nová obálka Miroslava Huptycha, jinak autora mé oblíbené sbírky Názorný přírodopis tajnokřídlých, byl jsem otrávenější a otrávenější. Nic proti kolážím, v Kolářově pojetí je mám rád a moc, ale tady mi to nějak vadilo. Literáti v křeči.
Proto jsem novou podobu časopisu přijal s povděkem. Trošku se zmenšil, trošku zúžil, trošku proměnil obsahově. Zmizela lesklá obálka, změnila se typografická úprava, byť určitá návaznost zde zůstala. (V této souvislosti odkazuji na článek Martina Peciny Typografie převážně svépomocí, který vyšel jak v Hostu 1/2009, tak na autorově blogu Typomil.) Ale hlavně jakoby redakce nabrala s proměnou i nový dech. Ve všech třech číslech mne toho zaujalo víc, ne jen ojedinělosti. Pravda, žádné „zásadní objevy“ se nekonají, ale proč taky. Solidně odvedené řemeslo a vyrovnaná a netuctová náplň také stojí za zmínku. A minimálně na poslední číslo věnované vztahu české literatury a exilu stojí za to upozornit jmenovitě. Listoval jsem si nedávno těmi několika čísly Svědectví a Proměn a prostor na znovuobjevování tu stále existuje.
A jako pravidelný čtenář většiny části českých literárních časopisů ještě musím zmínit následující výzvu Záleží Vám na osudu kultury v České republice? na stránkách Tvaru.