Zdeněk Volf (2012)
Na novou sbírku Zdeňka Volfa jsem se těšil. Věděl jsem, že má vyjít, některé básně znal ze čtení a některé jsme vydali i v Aluzi. Vyšla v nakladatelství Barrister&Principal v příjemné grafické úpravě. Přesto jsem byl včera v noci po jejím přečtení překvapený a zaražený. Tím pocitem smutku a tíhy, který na mne z ní dolehl. Takový kompaktní balvan modrého smutku, který mne zalehl, ani ne pískovec, možná trochu žula. Blues, blues čehosi těžko uchopitelného, zahlcujícího, přesto plné víry a naděje. Vladimír Novotný na záložce konstatuje, že ZV vyzrál a zaslouží si pozornost. Souhlasím, vím to už delší dobu.
K dnešnímu končícímu Velkému pátku a Velikonocím čtení velmi vhodné.
MĚL BYCH
Zúčastnit se nedělního odpoledne
na farnosti. Podpořit verši
vernisáž umělců malujících ústy.
Básníku Tomáši Mazáčovi přispět
na popelnici. Raději před zákonem
než před tebou dodržovat rychlost v obci.
Nezapouštět v stáji, kde si utrpením zvířat
ulehčují práci. Přimlouvat se za souseda,
jehož samota k nám provlhává zdmi.
Zůstávat s tebou na zahradě do tmy.