Čtenářský deník

Po delší době něco mimo prózu a poezii: kniha rozhovorů Petry Dvořákové Proměněné sny. Obecně nejsem žádný velký příznivec podobně koncipovaných knih, ale tentokrát příjemné překvapení. Pro toho, koho někdy trápily, sužovaly, či jen se dotýkaly otázky víry zajímavá věc. Podtitul Deset rozhovorů o iluzích a deziluzích, které přináší víra shrnuje vše podstatné. Otevřenost jednotlivých výpovědí je přesvědčující. Pohled knihy na víru je sice poněkud omezen katolickým vnímáním, ale my evangelíci si to už nějak odfiltrujeme. 😉 Faktem zůstává, že se zde objevila kniha, která přirozeně vypovídá o vztahu naší doby, křesťanství a víry z několika úhlů pohledu. Světlé i temné stránky, spíš ty v odstínech tmavší šedi. Snad je to dáno tím, že nevyšla v žádném z církevních nakladatelství.
Za povšimnutí stojí také fotografický doprovod knihy, který je dílem Petra Francána. Jeho fotografie tvoří předěly mezi jednotlivými rozhovory a jedna je i na obálce.

Jednoho z nejvýznamnějších současných prozaiků asi není třeba blíže představovat. Ten, kdo o něm nic neslyšel, na internetu nalezne informací dost, kdo od něj nic nečetl, má novou příležitost. Nakladatelství Mladá fronta v rámci edice jeho díla nyní přinesla první vydání nového románu. Před třemi lety mne potěšil Vypravěč , nyní je to Kozlova slavnost. Opravdu radostné počteníčko, které mohu doporučit. Tak nějak si představuji angažovaný román, který dokáže proplétat dějiny a fikci, osudy společnosti a osudy jednotlivce. Mám dojem, že podobné dílo, které by dokázalo s takovým záběrem, nadhledem a z více úhlů reflektovat minulé společenské období v české literatuře stále není. Pokusů už sice bylo dost, ale zatím žádný, který by mne nadchnul třeba tak, abych vydechl a řekl: jó, to je LITERATURA. Pokud mi něco uniklo, nebo máte jiný názor, dejte vědět v komentáři. 
Takže je koneckonců dobře, že před těmi několika lety autorovy politické ambice ztroskotaly a nestal se tím peruánským prezidentem. Svět sice možná přišel o druhého Václava Havla, ale dobře pro literaturu.
A ještě jedna výtka k redakci: str. 191 nahoře, fuj. Jasně, chyby jsou v (takřka) každé knize, ale když začali potíže. Aj, to mi rve nejenom uši, ale i srdce.

Dočetl jsem, recenzi dopsal. Pokračování Hrdého Budžese je první knihou nakladatelství Druhé město, které Martin Reiner buduje nad již práchnivějícím Petrovem. Na slibované stránky nakladatelství jsem ještě nenarazil.
Kniha stojí za přečtení. Dousková je jedna z mála českých autorek se smyslem pro humor. Jen si říkám, jestli její hrdinka někdy dospěje do dnešních dob, nebo stále zůstane ukotvena v dobách před rokem 1989.
Druhá věc, která mne pak napadá, když čtu, že novou knihu propaguje Bára Hrzánová, je jistý rozpor s textem. V tom je dospívající hrdinka líčena jako vděčný objekt pozornosti mužů, takřka jako sexbomba. No, bude-li i toto dílo dramatizováno a v hlavní roli zůstane BH, snad se změní vnímání modelek. 🙂

Související:

Městské divadlo Žatec – Hrdý Budžes (fotogalerie)
Šárky sakrovník – Hrdý Budžes

Váhal jsem, zda se k tomu vůbec vracet (viz komentáře, ale byly i emaily), ale nedá mi to, když už jsem si ta poslední čísla Literárek koupil. Kamarádi prohlašovali, že poslední čísla jsou lepší. No, ano, jsou. Redakce se postavila na nohy, funguje. Navíc ty nejlepší texty jsou publikovány on-line.
Ale teda v Literárních novinách jsem nadále literaturu hledal lupou. To je ten důvod, proč mé “referování” o A2 a Literárkách působí zaujatě. Já bych rád za Literárkami viděl literární periodikum, ale ono tam není. Kdyby měly jiný název, tak mne to asi tolik nedráždí. Nemají. To neznamená, že by nepřinášely dobré texty. Některá čísla jsou možná lepší než čísla A2. Ta u řady čtenářů naráží se svým tematickým pojetím čísel a možná si to ani neuvědomuje.

Dnešní číslo A2 mne potěšilo hlavně jedním drobným článkem Jiřího G. Růžičky Hodně krutej Pomeranč na str. 18, který si všímá pořadu SuperPomeranč České televize. (Mne osobně štve, že se v názvu tohoto pořadu celkem nesmyslně objevuje nadužívané super.) Krom drobného rozboru poukazuje článek na skutečnost, že Pavel Anděl má nyní dramaturgicky pod palcem všechny tři hudební pořady ČT věnované mladým: Poprask, SuperPomeranč a Noc s Andělem. Nedávno jsem měl snahu posledně jmenovaný pořad asi tak třikrát za sebou sledovat. Jak jiným slovem nazvat monotematičnost? Nuda? Asi jo. To samé ten velký Pomeranč.
Taky mne napadá, zda by nestálo za to zaktualizovat písňový text Lesíka Hajdovského: A všechnu hudbu pořád řídí: Petr Janda, Miloš Skalka, Pepa Vlček…

Související:

Manželé  – Všichni hrajou dobře

Pavel Kolmačka: Stopy za obzor (Triáda 2006)

Začítal jsem se zvolna, zvolna. Přerod básníka v prozaika je ne vždy úspěšný. Ale nakonec poměrně příjemné překvapení. Recenze bude v Týdeníku Rozhlas.

Zadržel dech. Poslouchal, zda neuslyší koktavé zvuky z prvních osamělých dní. Vrzly dveře.
„Spíš už?“
„Ne.“
Tam. Ve tmě. Je neviditelná, ale neskutečná.
Být šťasten zřejmě znamená tohle.
Blíží se.

str. 299

Když jsem před rokem uváděl pro vsetínskou knihovnu besedu s Vojtěchem Kučerou (2), tak jsem pak v příspěvku Tak trochu jiné pohlednice celkem radostně přivítal edici jedna báseň, která se mi opravdu líbila. Nedávno pak vyšly básně autorů této edice v redakci výše zmíněného VK ve sborníku Výhoda bezčasí, který vydal Weles.
Časopis sám se za poslední roky proměnil a pro mne ztratil s novou redakcí kouzlo časopisu původního, neboť zmizelo kus hledačství a přesahy do jiných sfér normálního života. Prostě se stal příliš literárním. Ale knihy z jeho produkce stojí za pozornost.
Tak aspoň drobnou ukázku:

Nela Hanelová

* * *
o jiného jsem kdysi prosila o jiného muže
a jiného jsi mi Bože
vrátil

(PS: Vojto, děkuju. Investice do nové poštovní schránky se mi vyplatila, knihy na mne teď čekají v suchu a bezpečí.)

Pod tímto názvem jsem opravdu dlouho očekával vydání prvního románu Gabriela Garcíi Márqueze. Vyjma toho, že tento dlouho avizovaný název je jaksi poetičtější a víc odpovídající španělskému originálu La horajasca, nevyjadřuje tak doslovně obsah knihy, jako aktuální české vydání Všechna špína světa. Ponechává větší prostor pro vlastní imaginaci. Ale na druhou stranu je fakt, že pod stejným názvem u nás již vyšla kniha Vasilije Rozanova.
V této Márquezově prvotině Macondo teprve ožívá, ale už je tu, s většinu budoucích rysů. Větší prostor však dostane až v knihách budoucích. Pokud jste četli autorovy vzpomínky Žít, abych mohl vyprávět, tak máte možnost srovnávat.
Bohužel si musíme zvykat, že za stostránkovou knihu dáme 200 Kč. GGM za tuto investici stojí, navíc by to byla jediná jeho kniha, která by mi chyběla, ale stejně…