Čtenářský deník

Dočetl jsem poslední z knih Dana Browna Digitální pevnost a sám si kladu otázku proč jsem to vůbec dělal. Zas jednou zabitý čas, který jsem mohl věnovat něčemu jinému. Už asi minimálně od třetiny jsem tušil finální zápletku i její rozuzlení. Pokud pominu, že Brown dokáže vyprodukovat řadu vycpávkových stran s popisy a retrospekcí, pak je tu opět znovu mutovaná zápletka se selháním instituce zevnitř, z pozice nejvyššího. Pokolikáte už? Po Vatikánu a tajných službách je to nyní úřad národní bezpečnosti a jeho utajené šifrovací oddělení. Některé dialogy postav jsou tak na úrovni středoškoláků a ne lidí, kteří mají dle knihy IQ 170. A není to chyba překladu. Navíc sebevědomých postav Američanů v rolí strážců jediné pravdy, jediného správného pohledu na svět, jsem už přesycen. Z kina, z televize, ze zpráv (další si doplňte sami)… Na takovou esenci kýče a klišovitosti jsem už dlouho nenarazil.
A tak jediné pozitivum knihy spatřuji v tom, že se široká veřejnost možná aspoň dozví o existenci EFF a o tom, že její emaily mohou být čteny (viz např. Echelon). S kvalitou literatury samotné to ale společného nemá vůbec nic. Raději sáhněte po obyčejných detektivkách. Arsène Lupin, Leon Clifton nebo Nero Wolf vás aspoň pobaví a neotráví.
Je vysoce pravděpodobné, že film, s Tomem Hanksem v hlavní roli, natočený podle Brownovy Šifry mistra Leonarda (The Da Vinci Code) bude finančně úspěšný. Stejně tak je pravděpodobné, že v řadách jeho diváků nebudu.

Týdeník A2 mi za půlroční dobu své existence plně nahradil Literární noviny. Bohužel musím říct, že je lhostejně míjím v knihkupectví a nic mne neláká k jejich koupi. A ani k tomu, abych jimi prolistoval. Míval jsem je rád, ale jen z nostalgie je kupovat nebudu.
V nové A2 mne potěšilo, že nejenom já považuji (viz tento příspěvek) novou rubriku Jany Klusákové v Hostu za omyl. Cituji Kazimíra Turka: „Vyloženým přehmatem je zařazení nové rubriky – knihovničky Jany Klusákové. Texty určené původně do rozhlasu působí v Hostu banálně.“
Poslední číslo pak přináší i postřeh z pera Tomáše Glance o nedávno zemřelém a mém oblíbeném básníku Gennadiji Ajgim, kterého jsem kdysi rozpřekládal, ale zatím chyběla odvaha se k tomu vrátit a dokončit to. Bloggery by možná mohl zajímat článek Pavla Kasíka Blogují manažeři, školáci , novináři i anonymové. Jedná se ale o obecné a informační shrnutí, které nejde nijak do hloubky. Byť mám výhrady k tematicky koncipovaným číslům (a nejsem v tomto názoru osamocen), A2 si svoje místo našla. Snad i čtenáře.

Související:

Ajgi, Gennadij – portrét autora (nekrolog)
Josef Rautenkranz: Ádvojka skoro půlroční: Tedy?

Vzhledem k dvacetistupňovému mrazu za oknem se četba literárních časopisů jeví jako příjemná alternativa. Odhlédněme pro tentokrát od obsahu. Do nového roku vstoupily časopisy Host a Tvar s novou grafickou tváří. U Hosta se změnila hlavně sazba, zatím nevím jestli k lepšímu nebo horšímu. U obálky je nyní text upoutávky na největší zajímavost psán velkými písmeny, čárový kód byl doplněn o internetový odkaz a o číslo. U obálky se mi víc líbila verze předchozí. Host má nyní 110 stran :).
To Tvaru již v loňském roce nějaká ta stránka ubyla. Letos pak došlo k poměrně zásadní grafické proměně. Opět se změnilo i logo.  Lubor Kasal sice ve svém editorialu naznačuje, že vychází z mandaly, ale když si vzpomenu na pana Vajíčka, kterého na stránkách časopisu v nedávné minulosti oživili, tak nevím…
Drobnou zajímavostí je, že novou grafickou úpravu časopisu má na svědomí studentka zlínské Univerzity Tomáše Bati
Shodou okolností jsem tento týden v ruce držel nový grafický manuál vsetínské knihovny, který pochází také od studentky této školy. Manuál vypadal pěkně, teď jen jestli se podaří dodržovat zásady v praxi.

Ukázka z milé knihy básníka Pavla Šruta Příšery & Příšeři, kterou výborně ilustrovala Galina Miklíková (Paseka 2005).

PAVEL ŠRUT
Co mi nejde do hlavy

Proč
vepř má maso vepřové,
ale třeba volové
i kravičky na mezi
mají maso hovězí?

To mi nejde do hlavy.

Přece když je od krávy,
mělo by být kraví
a od vola volí.

A prase zas bez řečí
má mít maso prasečí!

Ač o něco mladší než Texty, prodělalo Psí víno již několik výrazných změn. A to jak koncepčníchm obsahových, tak nyní i (typo)grafických. A s/pod lehkou skepsí šéfredaktora Jardy Kovandy pokračuje dál. Možná změna grafiky souvisí i se změnami dalšími.
Po pravdě řečeno, když už redakce do změny šla, měla ji dotáhnout. Obálka č. 35 je teď jaksi „hostovská“ a staré logo se k ní nějak nehodí. Ostatně můžete porovnat s mou oblíbenou obálkou č. 26. 

Jinak z nového čísla doporučuju článek „Ruská poezie ve zkratce“, který z ruštiny do slovenštiny přeložil sám autor Michail Pismennyj. Kupodivu velmi příjemně překvapil rozhovor s básníkem Milanem Libigerem.
A když už je to ten „časopis pro soudobou poezii“, tak aspoň jednu ukázku:

RADEK MALÝ

SEDÁME NA PLÁŽÍCH, TIŠÍ A NEHNUTÍ,
na moři mysli se o kru kra tříští.
Zda v nás co zůstalo z divokých labutí
minulých životů? Co teprv příští…

A je tu poslední sbírka ze zmiňované edice. Po čtyřech letech došlo ke změně formátu a grafické upravy. K lepšímu. Jen škoda, že ta poezie autorky narozené v roce 1980 mne až na několik textů příliš neoslovila.

TEODORA ŽURKOVÁ: HORKOU JEHLOU V KUPCE SENA (Kutná Hora, 2005)

* * *
Těžko
řekla bych
těžko

lehko
řekl bych
lehko

Ticho
řekli jsme

Předposlední dosud vydanou sbírkou v kutnohorské edici První knížky je sbírka Ondřeje Lipára Skořápky. S nově vznikající tvorbou autora se můžete seznámit i na jeho blogu: http://lipar.blogspot.com/

ONDŘEJ LIPÁR: SKOŘÁPKY (Kutná Hora, 2004)

Propršeli jsme se cestou dolů
já a moji bratři
možná nevydáme za tři
ale víme co se má

„K jihu, nebo se opijem už tady v lesích?“
po bratrech jsem vždycky toužil
a celou dobu pro ně žil
nemám proč být zklamaný a…

Usnuli jsme pod stromy
ráno jsem se ptal ale bývalo by lepší
kdybych se jen pousmál

S bratry znovu na cestě
sám se sebou jsem se potýkal

Má oblíbená sbírka mé oblíbené autorky. V novém čísle Textů přineseme ukázku z nově připravované sbírky. Ostatně, byl to první časopis, ve kterém tato držitelka Ortenovy ceny a vítězka Ortenovy Kutné Hory publikovala. Ty jo, to je ale najednou Ortena…

MARIE ŠŤASTNÁ: KRAJINA S OFÉLIÍ (Kutná Hora, 2003)

ZMĚNA ČASU

Ptám se tě
   už dýcháš
   nebo ještě dýcháš
   a ty říkáš
   ještě dítě
   ještě žena
Každou noc
   se dotýkám tvých zad
   mám pusu
   plnou tvých slin
   a noci jsou teď dlouhé
Po změně času

ZUZANA VAJNEROVÁ: NA DLANI (Kutná Hora, 2002)

Panny po heřmánku
průvod lůžkem potemníka
jak zlý sen
tlačí kámen v botě
A světlo v něm
setřásl jsi
právě

Od roku 2001 vychází knižnice Ortenovy Kutné Hory. Postupně ukázkami představím všech pět knih. Bohužel první čtyři svazky po typografické stránce chválit nelze, s obsahem je to lepší.
Začneme sbírkou první.

PETR EISNER: JOGGING A SKLERÓZA (2001)

SEDĚLO

Sedělo na hromadě listí
a jeho oči neviděly
smálo se tiše a uši neslyšely
snilo
ale nevnímalo co
bylo a sedělo
bylo a nevědělo
protože nebylo
ale přesto sedělo na hromadě listí