Čtenářský deník

Znalec vodního živlu, přírody a ryb Radek Štěpánek vydal před časem svou druhou básnickou sbírku Krajky Pagu (Munipress: 2013, edice Srdeční výdej), a to ve výtečné úpravě Leoš Knotka a s velmi podařenými ilustracemi Aleše Kauera. Fascinace vodním živlem pokračuje i zde, přesouváme se však z českých zemí k moři, konkrétně na chorvatský ostrov Pag. Česká fascinace mořem zde má svého pokračovatele. Naštěstí básně Radka Štěpánka nejsou básně pouhého návštěvníka, ale (a nejenom) svébytná moderní přírodní a milostná lyrika. Sbírka, která potěšila.

ZNEJISTĚL JSEM

Záviděl jsem větru. Stála jsi
vedle mě a svým pohledem
vyprovázela loď, mizející
za oblinou moře, když se vzepjal.
Vždy jsem byl přesvědčený, že vím,
co po mně žádá tvé tělo,
ale znejistěl jsem, když ti nadzvedl šaty.
až se ti málem podlomila kolena.
Snad jsi vzdychla, možná vykřikla,
se všemi chloupky po těle
v pozoru, připravenými bránit tě,
a připravenými prohrát.

Související:
Cyklus básní Perpetum mobile

Když literární noviny ohlásily závěrem loňského roku přechod z týdeníku na periodu měsíční, nepovažoval jsem to za velkou tragédií. Málokdy jsem je stejně stačil přečíst v posledním roce celé. Spíš mne zpravidla část obsahu neoslovila, například pro mne zbytná příloha Harmonie. Sliboval jsem si, že budu svědkem nějaké zásadnější proměny, která mne třeba i potěší. Těšil jsem se nejenom na proměnu obsahu, ale i na proměnu formy. Proto je pro mne letošní první číslo Literárek spíš zklamání. Nezměnilo se nic. Nezměnila se skladba obsahu, nezměnil se novinový formát. To, co mi nevadilo u týdeníku, u měsíčníku mi přece jen vadí. Cenu 49 Kč obhajuje příloha Biblio. Ale buď jak buď, Literárky mne v současné tištěné podobě nijak zvlášť nepřitahují. Webová podoba novin je na tom z mého pohledu o mnoho lépe. Dovedl bych si představit, že by existovala pouze tato podoba. Ale byl bych ochoten za ni platit? Nevím, nevím. To bych asi asi raději dal přednost jinému projektu. Ale kterému? Na výběr toho moc není. Z blízkých škatulek snad jen Deník Referendum, Britské listy. Takže nakonec by asi dostaly přednost Kulturní noviny, které jsou mi skladbou bližší. Ale ochota platit za on-line obsah je zatím malá. A pokud to nebude otázka nutnosti nebo srdce, tak bude malá pořád. Uvidíme, jak se tím popere 067, projekt Petra Koubského.

Básnická sbírka Ivo Odehnala s dlouhým názvem Šaman z Kančích hor pouští žílou matýlům paměti, kterou vydalo nakladatelství Sursum koncem loňského roku, svými dvěma suitami navazuje na básníkovu předchozí sbírku Ohořelec (2006) a tvoří s ní triptych věnovaný rodnému kraji – Valašsku. Jestli je něco pro mne s tvorbou Ivo Odehnala, který vydal již na dvacet básnických knih, něco primárně spojené, pak skutečnost, že jeho dílo při všech proměnách a změnách působí kompaktně. A pak ta jeho neoddělitelná spojitost s jeho rodným krajem, která je příznačná pro větší část jeho knih. Projevuje se jak výběrem lexika, tak místní určeností básní. Nejinak je tomu i tedy v této jeho knize poslední. Tuto skutečnost podtrhuje i výtvarný doprovod, pro který byly zvoleny záběry z amatérského filmu otce věnovaného loupení klobouckého zvonu a jeho návratu. Není tedy ani nijak překvapivé, že ve sbírce pozorujeme textové návraty ke starší tvorbě, jmenovitě ke sbírkám Hadí paměť (jen na okraj – kniha s jednou z mých oblíbených obálek) a Kvetoucí oheň. Sbírka potěšila.

RODINNÁ TAJEMSTVÍ

Nahota byla u nás odjakživa tabu
Žádná freikörperkultur
Žádní nudisti

Jednou ráno se mi mihl před očima
černý chomáč
ve škvíře matčiny noční košile
když vstávala z postele

Otcův úd jsem náhodou zahlédl
jedenkrát v životě

Až daleko později mi došlo
že jsem viděl
své stvořitele…

Poslední básnická sbírka Boženy Správcové Strašnice zaujme už na první pohled, a to svým uhrančivým obalem, ze kterého září z temnot oči tří baskervillských psisek. Sbírku ještě v loňském roce vydalo nakladatelství Trigon, ve kterém vydala i předchozí sbírky Požární kniha a Východ. Tentokrát se nejedná o jednu skladku, ale o několik delších básní, zpravidla s dlouhými řádky. Donutilo mne to prohrabat knihovnu. Až do spodních pater. Výmluva, Guláš z modrý krávy. Boženina prvotina. Fakt, dvacet let. Ale i tuto šestou jsem si přečetl rád a s potěšením, prostě příjemné překvapení z přelomu roku. Tak aspoň ukázka z básně Dvojí život jezdce:

Transformátor
Kdo je muž a kdo je žena?
To je jedno. Umíme oba už oboje.
I v obnažených zbraních, v ostří.
Je to hra a je to smích.
Blond trpaslice chvěje se štěstím v mé náruči.
Do zad se zakousl veliký tlustý básník.
Zuby má dlouhé jak meče.
Jsem jezdec.
Jezdec metrem. Obzvláště tam,
kolem hřbitovů –
kde jsou slyšet tisícihlavé pěvecké sbory,
kde strašlivá hudební tělesa,
kde sbory umrlých –
jen málo jezdců slyší totéž,

což nechápu.

Související:
Básnířka Božena Správcová: Každý má v sobě svoje Strašnice

Znepokojující kniha, u které jsem si klad otázku proč ji vůbec autor napsal a jestli mi stálo za to ji přečíst. Důvod, proč jsem tuhle knihu, vydanou nakladatelstvím Protimluv, přečetl já je ale jasný. Protože ji přeložil můj kamarád Tomáš Vašut. A jako obvykle dobře. Navíc jazyk je pro tuto knihu důležitý a právě na něm stojí a padá vztah k této knize. Takže aspoň pro mne byla otázka vyřešena. Ale měl by si ji pořídit a přečíst i někdo jiný? Tak s odpovědí na tuto otázku váhám. Když vyšla v Maďarsku, tak vyvolala rozporuplné reakce. Nedivím se. Chaotický příběh mladíka, který se rozejde sám se sebou i světem a nakonec zavraždí svou dívku. Jediný záznam na Goodreaders tak nějak odpovídá i mému rozpoložení „Deset stránek boží. Zbytek??? opakující se shit.“. Pokud to shrnu v krátkosti za sebe: s knihou jsem se minul a těch deset stránek to pro mne nezachránilo. Ale pokud si chcete přečíst úryvek nebo srovnat jiný český překlad z této prózy, tak je zde překlad Marty Pató na portálu iLiteratura.

Největší naděje však budí čím díl reálnější možnost použití takzvané umělé hibernace, tj. přivedení organismu do stavu připomínajícího zimní spánek zvířat. (Je ho možno dosáhnout některými léky a ochlazováním těla.) Látková přeměna za hibernace značně klesá, ba téměř se zastavuje, za příhodných podmínek by tedy mohl být člověk umělou hibernací třeba i na řadu let „konzervován“ a ve vhodném okamžiku zase „probuzen“ k normálnímu životu.
Tak vypadají perspektivy prodlužování života ve věku kosmických výzkumů. Nedaleká budoucnost jistě ukáže, do jaké míry jsou uskutečnitelné.

(Vydalo Státní zdravotnické nakladatelství 1967)

Tak nějak se mi koupí publikace Jany Tkáčikové, Jana Husáka a Lukáše Spitzera Valašské louky a pastviny – dědictví našich předků, kterou vydala Muzejní společnost ve Valašském Meziříčí ve spolupráci s Muzeem regionu Valašsko, setkalo aktuálně čtené s aktuálně viděným a pozorovaným.
Když jsem byl u Roberta Goláně, s kterým mimochodem právě chystáme jeho novou knihu fotografií, na jeho chalupě za Brumovem, byly zde velké louky sečeny poněkud jinak. Je to sice ještě Valašsko, ale lokalita už leží v chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. Na rozsáhlých loukách zde zůstávají stát pásy vědomě neposečené trávy. Tráva dozrává a je barevná květy.. A plno motýlů. Na loukách v okolí Bystřičky jich už tolik není. Důvodů je víc, kniha na většinu z nich poukazuje, včetně změny dané jiným způsosobem sklízení. „Při ručním obracení a hrabání trvalo delší dobu, než bylo seno uklizeno. Semena pokosených travin a bylin tak stačila dozrát a dostala se zpět na louku. … Při postupném sušení trávy na louce, jejím obracení a skládání na sušáky, docházelo k vysypávání semen bylin na půdu a udržování semenné banky v půdě.“
Ve svém knihkupectví jsem sice kupoval poslední výtisk a na mnoha místech jsem ji už též neviděl, ale pokud se vám nepodaří sehnat, tak existuje o další informace rozšířená multimediální verze, kterou naleznete na adrese http://dvdlouky.muzeumvalassko.cz/. Navíc je zde připraveno ke stažení PDF knihy samotné.

Pro kolegu jsem si na recenzi vyžádal nedávno vydanou knihu Jany Šrámkové Zázemí (Fra 2013). A přiznám se, že hned jak jsem ji včera vytáhl z poštovní schránky, tak jsem ji před přeposláním na jeden zátah přečetl. Není příliš dlouhá, něco málo přes sto třicet stran, takže za podvečer bylo dočteno. Já vím, je to peklo, někdo se s tím napsáním poměrně dlouho moří a člověk si to jen tak přečte před večeří…
Na knížce se silně autobiografickými rysy spatřuji osobně především zajímavé následující momenty, které ji do určité míry charakterizují: vyrovnávání se se smrtí blízké osoby; ztráta bezpečného prostoru sloužícího jako útočiště, úkryt, hnízdo; vědomá práce s tím co je a co není fikce a kde leží její hranice; rodičovství a přicházející krize středního věku/dospělosti.
Osobně za nejzajímavější stránky knihy pak považuji ty, kde je zaznamenán přechod hrdinky vychované v rodině s tradičními protestantskými kořeny ke katolictví. Část mne tomu rozumí. Ostatně doporučuji poslechnout si Liberaturu s Janou Šrámkovou.
Na obálce se dočteme, že se nejedná ani o deník, ani o vzpomínky, ani o obrázky ze života. Opravdu? Při absenci výrazného příběhu, dějové linky a s přihlédnutím k zmíněným autobiografickým rysům právě k tomuto čtení próza svádí. A taky se dočteme, že se jedná o román. Já bych tento komorní příběh asi románem nenazval. Ale kdo ví, kde vůbec leží hranice románu, tak ať si tu nálepku ponechá.
Ale ano, líbilo se.

Nebudu tvrdit, že je to můj objev. S odstupem doby jsem si poslouchal znovu některé starší díly Liberatury. A právě díky rozhovoru se Štěpánem Noskem jsem se nakonec narazil na báseň Posledná noc mesačného dieťaťa Erika Jakuba Grocha, autora snad už dostatečně známého i v našich končinách, kterou by by bylo škoda si nepřečíst. Naštěstí revue Romboid, ve které vyšla jako součást bloku je dostupná v PDF i on-line. Stahujte, čtěte celý blok.

Posledná noc mesačného dieťaťa
25. – 26. 6. 2012, viedenská klinika

Ešte je len noc, už je temná, zo zeme
prosím, dieťa moje, za tvoje dieťa.
Mizne lesk z očí, čo sa ešte neutvorili,
z krajiny po západe, čo neuzrela svetlo.

Zora, čo sa nikdy nerozvidní, škovránok
– rozbresk sa mu zjavil v podobe blesku.
Volá moja duša po tebe, dieťa dieťaťa,
nech nie si noc, temná noc bez svitania.

Zadržal škovránok výkrik, z noci do noci
ukryl radosť, čo opatruje každý zárodok.
Strašne sa bojím nekonečnej tmy,
kričia deti, keď vstanú z mŕtvych.

Obklopené hviezdou hľadajú svoju tvár,
koniec ruky, ktorá by sa tváre dotkla.
Môže to byť aj ruka dieťaťa, načahujúca sa
za niečím, čo sa podobá na seba.

Naveky nepriloží novú tvár k placente,
nenechá slzu pod vyhodeným viečkom.
Ako John Keats blúdim v prázdnom sne,
svitá noc, vtáčí spev viac nezaznie.