Literatura

psáno pro Host 6/2010

Portfolio ruských literárních časopisů mne asi nikdy nepřestane udivovat, ostatně základní přehled sami můžete získat na serveru Журнальный зал, který přináší informace o některých z nich a který je zároveň jejich virtuálním archivem. Je to stále velká země…
Když legendární básník Arión z Méthymny vezen na hřbetě delfína přirazil ke břehu, zcela jistě nemohl tušit, že jeho jménem bude nazván ruský časopis věnovaný poezii. Pro mne však zůstává Arion především jedním z prvních „nových časopisů“ — vychází od roku 1994 —, které jsem držel v ruce v tištěné podobě a ke kterému se čas od času dostanu. Jeho stránky pro mne představují jeden z mála příkladů, kde typografická podoba tištěného periodika ovlivnila i výslednou tvář webu a plně s ním koresponduje. Tytéž grafické prvky, tatáž barevnost s využitím typicky oranžové barvy. Člověk má hned pocit, že je doma. Příjemný retrostyl, ve kterém jsou stránky časopisu i časopis sám navrženy, je mi sympatický.
Na stránkách časopisu se setkáte nejen s verši, ale přináší také portréty básníků, monografie, kritické recenze, neznámé básně a dokumenty, věnuje se historii ruské poezie. Jeho web pak informuje o aktuálním dění, přináší fotografie.
V Arionu se tak objevila řada slavných jmen (Jevgenij Jevtušenko, Jevgenij Rejn, Lev Rubinštejn, Bachyt Kenžejev, Andrej Vozněsenskij), nezůstal však uzavřen ani autorům novým, jako je třeba můj oblíbený minimalista Michail Baru. Tedy nejširší spektrum osobností, od autorů domácích až po emigranty, od doyenů po generaci nejmladší. I v české literatuře vlastně existoval podobný časopis s podobnými ambicemi, a to Psí víno v prvních ročnících pod vedením Jaroslava Kovandy. Arion se prozatím úspěšně vyhýbá uzavřenosti, závislosti na jedné básnické skupině, daří se mu zachycovat jak rozmanitost, tak i vývoj ruské poezie. Kromě toho, že je svědectvím o stále významném postavení básníků v ruské společnosti, se za dobu své existence stačil stát jedním z nejuznávanějších ruských literárních časopisů a jeho stránky jsou užitečným výchozím informačním bodem.

psáno pro Host 5/2010

Archive.org jsou jedny ze stránek, které jsou sice v obecném povědomí, ovšem nejsou příliš často využívány, nebo jen zčásti. Většina uživatelů je primárně využívá spíše jako stroj času, zobrazující historii internetových stránek v průběhu jejich existence. Mně se však osvědčily jako jeden z nejoblíbenějších zdrojů literatury. Přiznejme však, že převážně historické a cizojazyčné. Jedná o inspirativní zdroj především pro milovníky starých tisků. Jeho databáze je plněna především kanadskými a americkými univerzitami a knihovnami. Aspoň virtuálně si tak můžete prolistovat, případně přečíst knihy, ke kterým se jen tak nedostanete, například inkunábule či jiné tisky ukryté v dobře chráněných a víceméně nepřístupných depozitářích. Výbornou věcí je v tomto ohledu výběr kurátora zobrazovaný na titulní straně. Výhodu představuje také skutečnost, že zveřejněné knihy a dokumenty nemusíte stahovat třeba z poněkud problematického úložiště Google Books. Úsporu času přestavuje také možnost výběru mezi různými formáty, obzvláště pro technicky méně zdatné uživatele, které lze asi těžko nutit ke konverzi souborů z DJVU do PDF, případně k vytváření publikací EPUB. Pravda, v některých případech má před sebou digitalizace ještě dlouhou cestu a automatické rozeznávání textů pomocí OCR je obzvláště u jiných jazyků než angličtiny stále trochu oříšek, zvláště pokud se jedná pouze o automatickou konverzi bez ručních korektur. Ale i přes tyto zmíněné nedostatky najdeme na Archive.org tiskoviny, které udělají radost i českému čtenáři. Kde jinde se jednoduše dostat například k Dyrynkově Krásné knize a její technické úpravě než zde? Není těchto dokumentů prozatím mnoho, ostatně snad i proto nepatřím mezi horoucí zastánce sedmdesátiletého trvání autorských práv. Kramerius a Manuscriptorium jsou ve své nabídce stále nedostižní, ale tento zdroj je vhodně doplňuje. Přestože Archive.org nabízí i zvukové soubory, u knih je nenaleznete. Pokud vaše čtečka audio podporuje, můžete si je například stáhnout spíše na LibriVox, kde se nachází zvolna rostoucí knihovna titulů vydaných před rokem 1923 ve formátech MP3 a OGG.

psáno pro Host 3/2010
Obliba blogů začíná pomalu klesat a svůj vrchol mají pravděpodobně už za sebou. Na výsluní jsou nyní mikroblogy a sociální sítě s ještě kratšími a kusejšími sděleními, kde už pro literaturu nebo její reflexi příliš místa není. Kdysi v prehistorii, ještě před blogy, jsem rád sledoval týdně obměňovanou stránku kritika Vjačeslava Kuricyna, věnovanou současné ruské literatuře. Aspoň pro mne se stala jakousi vstupní branou k informacím o aktuálním dění. Že podobně inspirujících stránek obecně není příliš mnoho, jsem si uvědomil při hledání informací o mých oblíbených slovenských básnících. Moje cesta k slovenské literatuře nebyla příliš přímá, ale převážně díky několika svým kamarádům a jejich objevům jsem ji nepřestal sledovat. Proto mne potěšilo, když jsem před časem narazil na jednen slovenský blog. Stejné nadšení, jako v Kuricynově případě, u ve mne vyvolaly stránky a videoprojevy slovenského Daniela Heviera. Jeho jméno pravděpodobně většině českých čtenářů nic neřekne, přestože takřka všichni aspoň část jeho tvorby známe víc než dobře, aniž si to ovšem uvědomujeme. Tento básník, scénárista, překladatel, redaktor, nakladatel, učitel tvůrčího psaní a muž mnoha dalších profesí je totiž zároveň textařem a autorem některých textů skupiny Team. Ta teda nepatří k mým oblíbených a stále mám nutkání vypnout rádio, kdykoliv ji slyším, ale to je spíš tím kolovrátkovým opakováním českých rádií. On sám si můj respekt svou tvorbou a svými aktivitami získal. Mám pocit, že se jedná o jeden z mála živých a inspirativních projevů snesitelných v podání nových médií. Rozhodně stojí za to navštívit jeho oficiální stránky http://www.hevi.sk. Nebo přímo sledujte jeho videoblog Literárny našepkávač Daniela Heviera na adrese http://blog.martinus.sk/r/rubriky/hevier/literarny-videoblog-daniela-heviera/ nebo jeho relaci Inšpirátor (http://www.metoo.sk/tvstream/index/484/inspirator). Snažím se představit si v této roli někoho v Čechách. Pár jmen mne i napadá. Uvidíme, zda časem někdo tuto hozenou rukavici zvedne.