Nezařazené

Potřeboval jsem o víkendu něco slepit vteřinovým lepidlem. Samozřejmě, že to nechtělo držet, a tak jsem si přečetl návod na obalu lepidla. O jeho skrytou poezii se musím podělit i s vámi:
Při slepení kůže násilně neoddělujte. Omývejte v teplé mýdlové vodě a poté opatrně tupým předmětem, např. lžící oddělte. Při slepení očí omývejte řasy vatovými tampóny namočenými v teplé vodě tak dlouho, dokud se lepidlo úplně nerozpustí, obvykle 1-3 dny. Oči neotvírejte násilím. Konzultujte s lékařem. Při požití se ujistěte, zda jsou průchodné dýchací cesty. Produkt polymerizuje ihned již v ústní dutině, proto je nemožné jej spolknout. Sliny produkt oddělí od ústní dutiny během několika hodin.
Jsem opravdu rád, že se mi neslepily řasy, návod bych si pak stejně asi nepřečetl 😉

Zpráva o tom, že Gabriel García Márquez kapituloval před tlaky (ale hlavně penězi) amerických filmařů obíhala na zahraničních blozích a webech už o víkendu. V pondělí se připojily i česká média (např. Právo). Zfilmován by měl být román Láska za časů cholery, jeden z mých nejoblíbenějších. Pokud se však naplní slova producenta Scotta Steindorffa, „že film bude romanticky naladěn a očištěn od de facto nekončícího popisu sexuálních scén“ (citace podle článku Práva), tak nevím, co z té mé milované knihy zbude.

Malý oblíbený tvor z lesa 😉 Jinak doporučuji k přečtení článek Kdo se těší na naši krev?, který je v tomto čase víc než aktuální.

Byla aktualizována stránka překladatelského tábora, kde nyní najdete potřebnou mapku.

Moje recenze na poslední knihu Michala Viewegha na portálu Českého rozhlasu.

Pěkný článek srovnávající literární kánon v titulu uvedených autorů vyšel na stránkách Rhetorical Device. Poměrně rozsáhlá tabulka srovnává, na které své předchůdce ve svých teoretických dílech odkazují. A taky koho tito romanopisci preferují díky svému původu. K zajímavým postřehům patří třeba skutečnost, že Milan Kundera ve svém autorském výběru zcela pomíjí ženy. Avšak i jeho kolegové na tom nejsou o mnoho lépe a zmiňují pouze Jane Austenovou (1775 – 1817) a Virginii Woolfovou (1882 – 1941). Kam se poděly moderní autorky? Také nevíme…
Taky mi zmíněný článek připomíná, že jsem si nekoupil české vydání Kánonu západní literatury (více v angličtině tu a tu.) Kdyby tuto knihu někdo někde zahlédl, tak ať dá vědět.

… z pera Vladimíra Novotného, se kterou nesouhlasím. Viz i mou poznámku. Ten článek prostě dobrý není.

Recenze Reného Kočíka na knihu Jevhena Malanjuka Pod cizím nebem. Také jsem se o ní zmiňoval. Dohromady s Tomášem Vašutem, který je jedním z překladatelů Malanjukovy poezie, pak organizujeme překladatelský tábor.

Tak jsem se konečně dostal k tomu, že jsem si zakoupil knížku Dřevěný toleranční kostel na Velké Lhotě Kateřiny a Pavla Křivohlavých, kterou vloni u příležitosti 220. výročí založení kostela vydalo občanské sdružení Dům na skále. Sice jsem ji v žádném z okolních knihkupectví neviděl, ale na faře vám ji rádi za 160 Kč prodají. Podle Pavla Křivohlavého, jinak lhoteckého faráře, by měla kniha opravovat některé mylné údaje přejímané ze starších publikací, mimo jiné i knihou Okres Vsetín, což je publikace sice rozsáhlá a užitečná, ale bohužel neprošla závěrečnou korekturou. Fuj!
O historii této svérázné stavby se toho z knihy dozvíme opravdu hodně. Například i to, že unikla „transferu“, přesunu do Valašského muzea v přírodě v Rožnově. Naštěstí! Nemůžu si pomoci, ale skanzen je opravdu už jenom atrakce pro turisty, která toho s valašským folklorem nemá až zas tak mnoho společného. Pokud jsem dobře informován, tak tomu napomohlo i zrušení permanentek, které poměrně hojně využívali místní občané. A tak nám v krajině zůstala živá památka, která má k mrtvému muzejnímu exponátu hodně daleko. Kostel tomuto nebezpečí unikl. Zůstává tak posledním zachovaným dřevěným tolerančním kostelem. Snad i nadále se mu budou vyhýbat různá nebezpečí (např. požáry), kterým až doposud vždy unikl.

Rozhovor s Petrem A. Bílkem, který vedl Jiří Trávníček v posledním předprázdninovém Hostu vzbudil řadu reakcí, dokonce byl přeložen i do ruštiny (je zde pouze špatně uvedena iniciála tazatele M. = Mojmír T., ale to je přece jenom jiná osoba). U koho? Převážně u těch učitelů univerzit, které nejsou v článku zmíněny. 😉 Asi píchnutí do vosího hnízda…