Nezařazené

Pokud budete 15. ledna ve večerních hodinách projíždět Vsetínem, můžete v 18:30 zaskočit do Masarykovy veřejné knihovny, kde budu uvádět večer s prozaikem Antonínem Bajajou. Večer bude doplněn o krátkou dramatizaci úryvků z jeho posledního románu Zvlčení, kterou bude na cimbál doprovázet Zuzana Lapčíková.

Známých literátů působících v okolí mého rodiště není mnoho. K těm nejvýznamnějším zcela jistě patří Jan Karafiát, který se narodil dnes, pouze v roce 1846. Jeho Broučci se stali jednou z nejprodávanějších knih, málokdo už ale ví, že až do roku 1912 vycházeli bez udání jména autora.

Koupil jsem si letošní první číslo Respektu a našel v něm rozhovor S Petrem Czaschem o velké korupci, který mne překvapil svou otevřeností. Byl veden s majitelem stavební firmy, který se rozhodl věnovat ji svým zaměstnancům. Čin neobvyklý. Stejně tak i důvody, které ho k tomuto rozhodnutí vedly: všeobecná korupce a nemožnost bez úplatků dosáhnout na veřejné zakázky. Velmi zajímavá je pasáž, ve které se hovoří o kvalitách současných staveb a o tom, proč nejsou dodržovány základní stavební postupy ověřené staletími.
Stránky Respektu najdete na http://www.respekt.cz

Včera jsem z poštovní schránky odtrhl přimrzlou obálku a vytáhl z ní první knihu, která v roce 2004 rozšířila mou knihovničku. Byla to básnická sbírka Krajina s Ofélií Marie Šťastné. Vyšla jako třetí svazek edice První knížky v Knižnici Ortenovy Kutné Hory, kde Marie získala v literární soutěži Ortenova Kutná Hora v roce 2003 1. cenu.
Mimo jiné její tvorbu můžete znát i z Textů.

JAK PLYNOU DNY

Soudím podle tebe
Pokud to není nutné
  nevycházím ven
  nezavírám oči
  neprobouzím se
Dnešním večerem
  mám už tři děti
  vražené v nervu předloktí
Potřetí přetínám uzel
  ze sebe samotné
  cítím tvé prsty na kůži
  obvyklým stiskem
Tak plynou dny

Snad potěší milý text na adrese http://www.fit.vutbr.cz/~michal/kr/hermeneutika.htm

Trávím poslední dny a noci s poezií Lubora Kasala, o které mám dnes odevzdat studii. Uvidíme. Pro dnešní silvestrovské ráno se hodí jeden z jeho překladů poezie Ivo Frbežara s výboru Kamenuj kamenné… (1997).

Ranní dešťové kapky

Uprostřed tříštících se střepů
skřeků a skřípání
uprostřed cinkotu a
dutých zvuků

uprostřed mlčení pískovcových soch
sykotu stříkajího kovu
uprostřed lesku rozstřílených skel
a jektání výbojek

jenom nějaký osamělec
omámen svou měnivou hrou
a svou fatamorgánou
si krátí noci a neděle

a píše dopisy
bez adres
jež budou hned zítra smazány
prvními kapkami deště

Jsem rád, že publikační systém na stránkách Aluze má své opodstatnění.
ČTĚTE: http://aluze.cz/more.php?id=12_0_1_0_M

Nový Host potěšil. Mimo jiné kritikou poslední knihy Miloše Urbana Stín katedrály z pera Martina Pilaře, která přesně pojmenovává některé z inspiračních zdrojů autora. A také trochu zpochybňuje jeho automatické přiřazování k postmoderně. Což je jenom dobře.
Rozhodně ale doporučuji k přečtení rozhovor s Petrem Borkovcem, už třeba pro tyto odstavce:
„Myslíš si, že se poezie změnila? Generace, o které mluvíš, přece z literatury neodešla. Není to tedy něco hlubšího? Neproměnil se obecně vztah k poezii? literatury neodešla. Není to tedy něco hlubšího? Neproměnil se obecně vztah k poezii?
Mám pocit, že český literární kontext, zvlášť ten básnický — o něm mluvím především —, dnes není tak lákavý jako v první půli devadesátých let. Možná je méně přitažlivý než kdy jindy. Ze zkušenosti vím, že je v něm mnohem snazší obstát nežli třeba v kontextu překladatelském nebo řekněme filologickém, který jsem měl možnost díky překladům trochu poznat. Je měkký, příliš přátelský, bez ambicí. Stupnice jeho hodnot není zřetelná. Zajímavých kritiků a recenzentů poezie je velice málo, těch, kteří vykazují podstatnější názorové zázemí, které se neproměňuje od knihy ke knize, jenom pár. Z většiny reflexí se zdá, že literatura se zrodila před rokem. Skutečný vpád barbarů, často velice výkonných. Tito lidé, vědomě i nevědomky, ale většinou myslím vědomě, podporují nynější všeobecné pohrdání kritikou. Myslím, že jim vlastně vyhovuje. Mohou volně operovat a psát svoje syntetické texty, v nichž se snaží kodifikovat chaos, který způsobili. Zároveň mi připadá neuvěřitelné, že i zajímavější umělci považují za fešáctví svého druhu, když odbývají celou kritiku s tím, že ji dávno nečtou, protože je „zahořklá“ a podobně. I lidé, kterým lze jejich umění víceméně věřit, jsou o kritice schopni prohlásit, že „ji dělají ti, kteří sami nemají na umění“ — hrozivé klišé, které by si jinde nedovolili. Neměli by to říkat už proto, že to říkají všichni, a tudíž je to vulgární. Ale především by měli rozlišovat, že to, co se píše o jejich posledním díle, a kritika jako taková nejsou jedno. Sami umělci by měli mít zájem na kriticích vysoké kultury. Na řádu, ne chaosu. A měli by pro to něco udělat, minimálně si dát pozor na jazyk.
To jsou ale spíše následky. Kde vidíš příčiny tohoto stavu?
V selhání redakcí a redaktorů. Ve které kulturní rubrice našich deníků by se začínající recenzent poezie mohl něco naučit? Poměrně směšná představa, ne? I v některých literárních časopisech není takové vedení dnes představitelné. Byl jsem několikrát svědkem toho, jak redaktor literárního časopisu pohrdá texty autora, kterého zároveň bez ustání tiskne. V denících je to běžné. Takže co? Není pak divu, že páni šéfredaktoři a jejich zástupci mají z poezie fóbii a většina národa má báseň za hieroglyf, k němuž schází klíč, a autorské čtení za jakousi černou mši. Skutečnost je úplně jiná. Koneckonců si národ o poezii asi nemyslí vůbec nic, protože se v novinách prostě neobjevuje — ani básně, ani recenze básnických výkonů, ani rozhovory s básníky. Když čtu v Gazetě Wyborcze perex celostránkového rozhovoru s Julií Hartwigovou, v němž jeho autor říká, že se poezie čte v tramvaji, v metru, na ulici, místo příběhů, občas místo novin, načež oba rozmlouvají o otevřenosti a hermetičnosti současné poezie, je mi za naše noviny trapně.  “

Více ostatně v tištěné verzi nebo zde na stránkách časopisu

Protože aktualizace stránek Aluze.cz mi zabere o něco více času, můžete si prohlédnout obsah nového čísla zde.

…

Obsah Aluze 2/2003Pokračovat ve čtení »