Tak prohrabování opravdu přináší zajímavé výsledky i na poli poetickém. Opět to teda není žádný výkřik, spíš příklad jak to nedělat. Ale dávám to tu hlavně jako vlastní archivní paměť ať to později nemusím hledat. Báseň sama o sobě zajímavá příliš není, pokud pro sebe opominu geografické vymezení, to spíš autor (* 1938), který působil jako agent americké rozvědky.

Antonín Heryán
BYSTŘIČKA

Kůzle dětství dovádí,
skřivan zpívá o mládí.
mluví tu i pstruzi v říčce –
na Bystřičce, na Bystřičce…

Hůrka Klenov, velký stan
i hrad – pyšný zeměpán,
dívá se dolů na zrcadlo,
co do hluboké vody spadlo,
a tráva, listí podél cesty
málem škodolibě křepčí, chřestí,
ale soumrak už zdaleka
je rosou, stíny vylekal:
A tak ztichly provinile.

Večer rozžal hvězdy bílé
a dech rodný, skoro ze sna,
vnímal jsem teď, v luně žasna…

Dálek sláva – polní tráva,
tu je země snu i práva,
tu dětství dosud dovádí
a všechno zpívá o mládí,
mluví tu i pstruzi v říčce –
na Bystřičce, na Bystřičce…

Tulák na pomezí, 1994

Prohrabování se v archivech, antikvariátech a regionálních tiscích má krom častého kouzla nechtěného i kouzlo objevovaného. On ten můj „objev“ teda není žádný výkřik moderní lyriky, ale potěší především tím, že je o mé dědině.

Antonín Jemelík
BYSTŘIČKA

Světýlka horských chaloupek
napadlo do této roklinky
teplé jak bybiččin klín
měkké jak oči maminky

Zpívá tu vítr – je z lesů
voní tu voda – je z nebe
ale co voní krásnější
co zpívá víc – je z Tebe

Neboj se Klenova
Klenov je rozmarné štěně
co rádo jen tak pro parádu
vrčí na lodní promenádu

Půjdem tam kde lidí není
jen broučci svítí po setmění
tam ogar pase hovádka
a celý svět je pohádka

Prosvětlení, 1963

Zajímala by mne interpretace posledních dvou slok od nezasvěceného čtenáře, který nezná okolí. 🙂