Procházka po horách

Kamenitá stezka
  vine se vzhůru
  na chladnou horu.
Z chumlu oblaků
  náhle se vynořilo
  lidské obydlí.
Zastavuji káru,
  kochám se pohledem
  na západ slunce
  v korunách javorů.
Bohaté listoví ožehlé mrazem
  je stokrát červenější
  než jarní květy.

překlad z čínštiny Ferdinand Stočes

Italský básník (* 20. 8. 1901, † 14. 6. 1968), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1956). Více informací na http://it.wikipedia.org/wiki/Salvatore_Quasimodo

Apollionův zpěv

Pozemská noci, v tvém chladném ohni
se mi tolikrát zalíbilo
a sešel jsem mezi smrtelné.

A viděl jsem muže
skloněného nad milenčiným klínem,
jak naslouchá svému zrození
a mění se, odevzdán zemi,
ruce spojené,
sžehnuté oči a mysl.

Měl jsem rád. Studené byly ruce
nočního stvoření:
hluboké hrůzy přijímalo tam na širém lůžku,
kde za svítíní jsem slyšel, jak mě probouzí
pleskání holubích křídel.

Pak nebe přineslo listí
na jeho nehybné tělo:
vzduly se hluboké vody v mořích.

Má lásko, tady se trápím,
bez smrti, sám.

Přeložil Jaroslav Pokorný

Úryvek z básně Co Bůh? Co člověk? českého barokního básníka, jezuity a misionáře (1619- 1680).

…
Já jsem bída neřestí,
chudoba, samé žebrání:
tys poklad, pouhé štěstí,
všeho dobrého oplejvání:
tys původ všeho dobrého,
tys poklad velmi podivný.
Já kořen všeho zlého,
mrzký, nestálý, pochybný.

Co teď, co budoucího,
ty jsi všeho povědomý,
já jsem srdce tupýho,
sám svého nepovědomý.
Tys smysl, rada všeho,
neomylná prozřetedlnost:
já pak pychu zlostného
všecka všudy ošemetnost.