Španělský básník a dramatik (1562-1635).

Někdy si říkám, že jsi ty má smrt
s očima těkavýma pod zelení tůně,
a sám se chvěju jako jarní prut
kořáním vrostlý zemi v černém lůně.

Někdy už nevím, zda se nehýbu v čase,
zda už jsem nebyl, čím se ještě zdám,
zda nejsem kůži napjatou v tvém pase,
přibitý, vrostlý do tebe a sám.

Co jsem to učinil? má mně být smutno,
že nečinně se svíjím ve chvíli
a vpřed jdu zpátky? anebo je nutno,

abychom v lásce smrt svou zažili?
A přece necouvnu před hranicí dvou těl,
pojď, dneska v tobě shořím na popel.

přeložil Vladímir Mikeš

Více o autorovi na
http://www.cervantesvirtual.com/bib_autor/lope/index.shtml

Stěží minutelný balvan v české poezii (1905-1980).

Jeskyně slov

Ne beztrestně vstupuje jinoch se světlem
do jeskyně slov… Odvážný, sotva tuší,
kde se to octl… Mlád, i když trpící,
neví, cože je bolest… Předčasně mistrovský,
uprchne, aniž vkročil,
a vymluví se na neplnoleté století…

Jeskyně slov!…
Jen skutečný básník a na vlastní vrub
v ní prošílí křídla a to,
jak je navracet zemské tíži,
a neublížit oné, která přitahuje zem…

Jeskyně slov! Jen skutečný básník
se vrací z jejího mlčení,
aby, už stár, nalezl plačící dítě,
odložené světem na její práh…

(ze sbírky Bolest)