Jeden z rozšířených nástrojů pro blogování – WordPress – má na svých stránkách heslo “Code is Poetry!”. Kód je poezie. Asi ano. Musím s tím souhlasit, autor dobře napsaného kódu může zažívat pocit podobný estetické uspokojení, jako autor dobře napsané básně, nebo prozaického textu. Umělecký přínos tu sice není žádný, ale to přece není důležité. Sám znám ten stav, kdy neuspokojivě řazená slova vyvolávají podobnou nervozitu, jako chyby ve zdrojovém kódu. Chyby v syntaxi mi vadí u jazyka normálního i u těch skriptovacích. A tak, byť se mi do toho nechtělo, protože proč vrtat do fungujícího, jsem se rozhodl nakonec trochu překopat skript CnCat, který používám pro Potápěče tak, aby produkoval syntakticky správný kód, pro technokraty: validní. Souboj jsem nakonec vyhrál a upravený skript poslal autorům, třeba to použijí. A já se s klidným srdcem zase můžu věnovat literatuře. 🙂 Právě doháním rest a čtu knihu Harolda Blooma – Kánon západní literatury (Prostor, 2000).

Klíčová slova: Mluvnice češtiny 3

Tak to vypadá, že devátý ročník časopisu dokončíme. A dokonce i v předsevzatém termínu, to je před kalendářním koncem zimy.
V čísle tak najdete například povídku Jany Oborné, poznámky a recenzi Martina Škabrahy, překlady Miljenko Jergoviće a Miljurky Vukadinoviće, slibovaný rozhovor s Marií Šťastnou, nějaké recenze a comics Michala Jareše. A také básně Yvety Shanfeldové, Jiřího Korbele. Obzvlášť si dovolujeme upozornit na verše z pozůstalosti olomouckého bohéma Leo Hrudy.

Tak jsem před nedávnem za několik piv získal výbornou knížku ukrajinských pohádek Pomsta Oleksy Dovbuše, kterou vydalo nakladatelství Argo. Původně jsem ji chtěl k Vánocům, ale ten drobný skluz vynahradila cena. 🙂
Při čtení jsem si vzpomněl na Diamantovou sekeru, sbírku baltských pohádek, která se nám stálým pročítáním úplně rozpadla a kterou jsem měl raději než ruskou Krásu nesmírnou.
Vzhledem k mému nachlazení, které jsem včera tak pěkně získal, když jsem byl přednášet o literatuře, mám velkou šanci, že pohádky dneska v posteli konečně dočtu.

Dnes je to 100 let, co se v nedaleké Kopřivnici (11. 2. 1905) narodil slavný ilustrátor knih Zdeněk Burian. Povětšinou máme jeho jméno spojeno s ilustracemi knih Eduarda Štorcha.
Všem doporučuji návštěvu Muzeum Zdeňka Buriana ve Štramberku, kde jsou k vidění i méně známé knižní obálky a práce. Muzeum není sice největší, ale je milé a útulné. Navíc na štramberském náměstí je i městské muzeum.

Už tu dlouho nebyla. Na časopisy jsem ale nezanevřel.
S pravidelnou roční periodou k nám přibyl nový Labyrint (všiml si i AKb@large). Tentokrát je věnován utopiím. Celkem jsem si početl, ale nejvíc se mi stejně líbily přetištěné původní ilustrace k Neználkovi. Fotografie stárnoucím dvojčat na obálce, mne akorát znervózňovala.
A je tu i únorová Dobrá adresa (povšiml si i Malý čtenář). I zde začíná publikovat postupně řada známých, tak z posledního čísla zmiňme aspoň povídku Dana Rušara, kterého dobře známe z Textů. Pro chystané číslo ostatně vedl rozhovor s Marií Šťastnou.
Také se na pultech potuluje poslední číslo Welesu, ve kterém mne zaujalo vyprávění Bogdana Trojaka o jednom kulovém blesku. Ale nejenom to.