Básník (1924 – 1998), který svým dílem výrazně ovlivnil polskou poezii druhé poloviny dvacátého století. Muž mnoha povolání, např. krmil vši v ústavu pro výzkum protityfového séra. Za okupace Polska studoval na podzemní univerzitě.

Niké která váhá

Nejkrásnější je Niké v okamžiku
kdy váhá

pravá ruka krásná jak rozkaz
o vzduch se opírá
ale křídla se chvějí

Vždyť vidí
osamělého jinocha
jak dlouhou kolejí
vyrytou válečným vozem
šedivou cestou v šedé krajině
skalin a řídkých keřů jalovčí

teď jinoch zanedlouho zahyne
právě teď miska s jeho osudem
prudce se kloní
k zemi

Niké má nesmirnou chuť
jít k němu
a políbit ho na čelo

ale bojí se
že on který nepoznal dosud
sladkost laskání
až by ji poznal
mohl by utíkat jak ostatní
z bitvy

Teď tedy Niké váhá
a posléze se rozhoduje
zůstat stát v pozici
jaké ji naučili sochaři
velmi se hanbíc za tu chvilku dojetí

dobře chápe
že zítra za svítání
musí najít toho chlapce
s otevřenou hrudí
se zavřenýma očima
a s trpkým obolem otčiny
pod zdřevěnělým jazykem

z polštiny přeložila Vlasta Dvořáčková

Německý básník a dramatik (1903 – 1981).

Jedné podzimní noci

Dni dávno zapadlý, kde jen jsi?
Na vršku pod větrnými nebesy
jsem tehdá ležel. Září. Listí pád,
stromy svým klidem mě objímaly zcela…
Podzimní noc se rozšuměla:
jeřábi hold mi letěli vzdát.
Vzdálená chvíle, hodna jsi chvály.
Ti ptáci s dlouhými krky temnotou veslovali.
Chlapec k nim cosi volal do výše.
Vřískavě vzkřikli a nad jezery táhli dál.
Vodou a mlhou vlas ti vlál,
praraná temnoto, jež zrodilas vše:
močál a hvězdy, strže a kosti.
Viděl jsem, jak jsi prosívala
sítem vzdálenosti
železitý prach meteorů.
Zemi jsem cítil v každém póru,
slyšel jsem jak zpívá bodlák a skála.
Pahorek vznášel se. A nenadále
hořící šíp sjel nebeskou puklinou.
Zasáhl noc. Ta rychle ale
ucpala ránu tmou
a zůstala netknuta nad vlajícími topoly.
Ohně a studánky hučely v údolí.

z němčiny přeložil Ludvík Kundera