Kdo je autorem následujících veršů? (18)

Poslední hádanka dala zabrat. Žádná správná odpověď. Nebudeme se trápit. Řešení je následující:
Ivan Wernisch: Nářek nad mrtvým, in Blbecká poezie (Brno: Petrov 2002)
Otázka nového kola je stále stejná: Kdo je autorem následujích veršů?
Nápověda? Velmi známý zahraniční autor, který stál u zrodu jedné literární generace.

7.
Co mohla říct
fantastickému medvídkovi z dětských her
co mohla říct bratrovi
co mohla říct
kočce s tlapkami budoucnosti
co mohla říct matce
po té chvíli kdy ležela jako opilá
v ohnutých květech
na horkém břehu řeky
kde kapradí zmalátnělo v poryvech
milencova dechu
a ptáci zešíleli
a vrhali se střemhlav ze stromů
a zobali ze země ještě teplé
rozstříknuté sperma

Kdo je autorem následujících veršů? (18) Read More »

HOST 10/2003

Nový Host potěšil. Mimo jiné kritikou poslední knihy Miloše Urbana Stín katedrály z pera Martina Pilaře, která přesně pojmenovává některé z inspiračních zdrojů autora. A také trochu zpochybňuje jeho automatické přiřazování k postmoderně. Což je jenom dobře.
Rozhodně ale doporučuji k přečtení rozhovor s Petrem Borkovcem, už třeba pro tyto odstavce:
Myslíš si, že se poezie změnila? Generace, o které mluvíš, přece z literatury neodešla. Není to tedy něco hlubšího? Neproměnil se obecně vztah k poezii? literatury neodešla. Není to tedy něco hlubšího? Neproměnil se obecně vztah k poezii?
Mám pocit, že český literární kontext, zvlášť ten básnický — o něm mluvím především —, dnes není tak lákavý jako v první půli devadesátých let. Možná je méně přitažlivý než kdy jindy. Ze zkušenosti vím, že je v něm mnohem snazší obstát nežli třeba v kontextu překladatelském nebo řekněme filologickém, který jsem měl možnost díky překladům trochu poznat. Je měkký, příliš přátelský, bez ambicí. Stupnice jeho hodnot není zřetelná. Zajímavých kritiků a recenzentů poezie je velice málo, těch, kteří vykazují podstatnější názorové zázemí, které se neproměňuje od knihy ke knize, jenom pár. Z většiny reflexí se zdá, že literatura se zrodila před rokem. Skutečný vpád barbarů, často velice výkonných. Tito lidé, vědomě i nevědomky, ale většinou myslím vědomě, podporují nynější všeobecné pohrdání kritikou. Myslím, že jim vlastně vyhovuje. Mohou volně operovat a psát svoje syntetické texty, v nichž se snaží kodifikovat chaos, který způsobili. Zároveň mi připadá neuvěřitelné, že i zajímavější umělci považují za fešáctví svého druhu, když odbývají celou kritiku s tím, že ji dávno nečtou, protože je „zahořklá“ a podobně. I lidé, kterým lze jejich umění víceméně věřit, jsou o kritice schopni prohlásit, že „ji dělají ti, kteří sami nemají na umění“ — hrozivé klišé, které by si jinde nedovolili. Neměli by to říkat už proto, že to říkají všichni, a tudíž je to vulgární. Ale především by měli rozlišovat, že to, co se píše o jejich posledním díle, a kritika jako taková nejsou jedno. Sami umělci by měli mít zájem na kriticích vysoké kultury. Na řádu, ne chaosu. A měli by pro to něco udělat, minimálně si dát pozor na jazyk.
To jsou ale spíše následky. Kde vidíš příčiny tohoto stavu?
V selhání redakcí a redaktorů. Ve které kulturní rubrice našich deníků by se začínající recenzent poezie mohl něco naučit? Poměrně směšná představa, ne? I v některých literárních časopisech není takové vedení dnes představitelné. Byl jsem několikrát svědkem toho, jak redaktor literárního časopisu pohrdá texty autora, kterého zároveň bez ustání tiskne. V denících je to běžné. Takže co? Není pak divu, že páni šéfredaktoři a jejich zástupci mají z poezie fóbii a většina národa má báseň za hieroglyf, k němuž schází klíč, a autorské čtení za jakousi černou mši. Skutečnost je úplně jiná. Koneckonců si národ o poezii asi nemyslí vůbec nic, protože se v novinách prostě neobjevuje — ani básně, ani recenze básnických výkonů, ani rozhovory s básníky. Když čtu v Gazetě Wyborcze perex celostránkového rozhovoru s Julií Hartwigovou, v němž jeho autor říká, že se poezie čte v tramvaji, v metru, na ulici, místo příběhů, občas místo novin, načež oba rozmlouvají o otevřenosti a hermetičnosti současné poezie, je mi za naše noviny trapně.  “

Více ostatně v tištěné verzi nebo zde na stránkách časopisu

HOST 10/2003 Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Vítězslav Nezval (XVIII.)

Mám rád tohoto básníka. Spousta jeho poezie sice časem notně zastarala, ale i tak se v jeho rozsáhlém díle dá narazit na mnohé překvapení.
Báseň je citována podle III. svazku Díla (1951), oddíl/sbírka Hra v kostky (1927-1928). Kdysi jsem chtěl vlastnit všechny svazky, ale někde po dvacátém jsem to vzdal. 🙁

NÁMĚSÍČNÍK

Když měsíc v úplňku se vznáší z komína
jde náměsíčník po hřebeni střechy
a z okna v podkroví kde bydlí Albína
je slyšet úpění a slabé dívčí vzdechy

Jak poděsí ji bekot z kravína
kde telátko olizuje si blechy!
Se zatajeným dechem rozpíná
si živůtek stříbrodechý

Zpit touto bledostí jež předčí měsíc k ránu
jde k ní a provází ji z okna k otomanu
kde se jak bílá růže rozvíjí

Ó nech mne jít jak nevěrníka luny
za leskem krás jež předčí krb a trůny
a nekřič za mnou sic se zabiji!

STAŘÍ DOBŘÍ: Vítězslav Nezval (XVIII.) Read More »

Recenze odjinud

Tentokrát ze stránek iliteratury.
Nejprve na knihu, která mne nadchla a o které jsem se zmiňoval aspoň přátelům.
Jana Holá – Niemi, Mikael: Popmusic z Vittuly.
Druhá upoutávka je na recenzi mého kamaráda Reného Kočíka (Andruchovyč, Jurij: Dvanáct obručí – další skandál ukrajinské literatury). Hlavně proto, že vím, jak těžké je z Reného něco vymámit.
A taky je tu ještě jedna novinka hodná zaznamenání. Iliteratura má RSS: http://www.iliteratura.cz/rss.asp.
A když už budete brouzdat na tomto serveru, tak neopomeňte překlad Radky Bzonkové z díla Denise Osokina Andělé a revoluce. Vjatka 1923.
Tak se mi zdá, že začala valašská okupace těchto stránek. 😉

Recenze odjinud Read More »