Nový Host potěšil. Mimo jiné kritikou poslední knihy Miloše Urbana Stín katedrály z pera Martina Pilaře, která přesně pojmenovává některé z inspiračních zdrojů autora. A také trochu zpochybňuje jeho automatické přiřazování k postmoderně. Což je jenom dobře.
Rozhodně ale doporučuji k přečtení rozhovor s Petrem Borkovcem, už třeba pro tyto odstavce:
„Myslíš si, že se poezie změnila? Generace, o které mluvíš, přece z literatury neodešla. Není to tedy něco hlubšího? Neproměnil se obecně vztah k poezii? literatury neodešla. Není to tedy něco hlubšího? Neproměnil se obecně vztah k poezii?
Mám pocit, že český literární kontext, zvlášť ten básnický — o něm mluvím především —, dnes není tak lákavý jako v první půli devadesátých let. Možná je méně přitažlivý než kdy jindy. Ze zkušenosti vím, že je v něm mnohem snazší obstát nežli třeba v kontextu překladatelském nebo řekněme filologickém, který jsem měl možnost díky překladům trochu poznat. Je měkký, příliš přátelský, bez ambicí. Stupnice jeho hodnot není zřetelná. Zajímavých kritiků a recenzentů poezie je velice málo, těch, kteří vykazují podstatnější názorové zázemí, které se neproměňuje od knihy ke knize, jenom pár. Z většiny reflexí se zdá, že literatura se zrodila před rokem. Skutečný vpád barbarů, často velice výkonných. Tito lidé, vědomě i nevědomky, ale většinou myslím vědomě, podporují nynější všeobecné pohrdání kritikou. Myslím, že jim vlastně vyhovuje. Mohou volně operovat a psát svoje syntetické texty, v nichž se snaží kodifikovat chaos, který způsobili. Zároveň mi připadá neuvěřitelné, že i zajímavější umělci považují za fešáctví svého druhu, když odbývají celou kritiku s tím, že ji dávno nečtou, protože je „zahořklá“ a podobně. I lidé, kterým lze jejich umění víceméně věřit, jsou o kritice schopni prohlásit, že „ji dělají ti, kteří sami nemají na umění“ — hrozivé klišé, které by si jinde nedovolili. Neměli by to říkat už proto, že to říkají všichni, a tudíž je to vulgární. Ale především by měli rozlišovat, že to, co se píše o jejich posledním díle, a kritika jako taková nejsou jedno. Sami umělci by měli mít zájem na kriticích vysoké kultury. Na řádu, ne chaosu. A měli by pro to něco udělat, minimálně si dát pozor na jazyk.
To jsou ale spíše následky. Kde vidíš příčiny tohoto stavu?
V selhání redakcí a redaktorů. Ve které kulturní rubrice našich deníků by se začínající recenzent poezie mohl něco naučit? Poměrně směšná představa, ne? I v některých literárních časopisech není takové vedení dnes představitelné. Byl jsem několikrát svědkem toho, jak redaktor literárního časopisu pohrdá texty autora, kterého zároveň bez ustání tiskne. V denících je to běžné. Takže co? Není pak divu, že páni šéfredaktoři a jejich zástupci mají z poezie fóbii a většina národa má báseň za hieroglyf, k němuž schází klíč, a autorské čtení za jakousi černou mši. Skutečnost je úplně jiná. Koneckonců si národ o poezii asi nemyslí vůbec nic, protože se v novinách prostě neobjevuje — ani básně, ani recenze básnických výkonů, ani rozhovory s básníky. Když čtu v Gazetě Wyborcze perex celostránkového rozhovoru s Julií Hartwigovou, v němž jeho autor říká, že se poezie čte v tramvaji, v metru, na ulici, místo příběhů, občas místo novin, načež oba rozmlouvají o otevřenosti a hermetičnosti současné poezie, je mi za naše noviny trapně. “
Více ostatně v tištěné verzi nebo zde na stránkách časopisu
