Vypadá to, že hádanka č. 8 je/byla těžká. Proto něco lehčího. Tedy dle mého názoru.
Otázka zůstává stále stejná: Kdo je autorem následujících veršů?
HÁDEJTE a BAVTE SE! Literatura není o vyhledávání pomocí Googlu, Jyxa a jiných! Literatura je o něčem zcela jiném.

Bylo k zalknutí

Nikoli naráz
nikoli všichni najednou
ale nenápadně a tu a tam
tak jak zněl příkaz dne
nepozorovaně se rozkládat
poslední zbytky minulosti se vytrácely

Staré závazky beztak už mrtvé z nich tiše padaly
v tom malomocenství zhoubnějším než lepra tropická
neboť slyšet bez uší, dýchat bez nosu, hovořit bez jazyka
nebylo nikdy ani tak zlé ani tak nemožné jak tento stav
obnaženosti naveskrz, kdy se od nich trhaly celé věky
Přátelství přecházela, krajiny samý škrt
nezadržitelně se smazávaly
Až najednou jim bylo řečeno, že neměli dětství
že nikdy nebyli mladí, že nikdy nezestárnou

Přes nesmírný počet
každý byl sám
bez jistoty o svém narození
zatímco smrt je obcházela
své setkání s nimi promítajíc
na bílé plátno budoucnosti
ta stále bližší a stále skutečnější
jediná jistota
jež zbývala jim…

Otázka zůstává stále stejná: Kdo je autorem následujících veršů?
HÁDEJTE a BAVTE SE! Literatura není o vyhledávání pomocí Googlu, Jyxa a jiných! Literatura je o něčem zcela jiném.

Dopis Anně Achmatovové

Vážená Anno Andrejevno

ač je už pozdě a není vlastně kam
musím Vám napsat že na Vás často myslívám
Četl jsem v básni Návrat staré přes třicet let
že nikoho na zemi nemáte že se Vám zřítil svět
duše všech Vašich milých na hvězdách přebývají
a Vy se touláte po carskoselském háji
vdechujíc s deštěm puškinovský třpyt
v touze svou lyru na strom zavěsit
Bláhově chci se vyznat že Vás v duši mám
třebaže nejsem Blok a nejsem Mandelštam
To jaro mě navedlo k smělému pokusu
položit psaní do trávy k prvnímu krokusu
Kde jsou ty koketní časy kdy jste měla tolik sil
v kabelce nosit modrou šňůrku na níž se kdosi oběsil
Básnířko Jitrocele znám dům v němž za blokády
milovaného města nechvěla jste se láskou ale hlady
V šálu a sešlapaných botách šla jste i do říše Persefony
v ten nehostinný újezd kam nezalehnou ruské zvony
Kde staruška Marfa sedí s vnukem Nikolajem
a s nimi šest set tisíc nad vystydlým čajem
Jsou jizvy staré třicet let a teď teprve bolí . . .
Včera pochoval jsem otce dnes cítím mučivý vztlak polí
a jako ten kdo dávno nemá matku k Vám se utíkám
ač je už pozdě drahá Anno a vlastně není kam
Z dětství mám bílou pastelku
tichou jak sněhy dlouhých zim
Tou dá se namalovat pohrobek
i nikdy nespatřený
Anonym

Dnes tu máme něco pro příznivce hromadné dopravy, mezi které ostatně taky patřím. I když ta rána na autobusovém nádraží!
Otázka zůstává stále stejná: Kdo je autorem následujících veršů?
HÁDEJTE a BAVTE SE! Literatura není o vyhledávání pomocí Googlu, Jyxa a jiných! Literatura je o něčem zcela jiném.

DOPLNĚNO: Autorem je Jiří Žáček (sbírka Anonymní múza, 1976)
Popěvek o ranní vzájemnosti

6.00

. . . dobíhám ranní autobus,
čtyřtaktní rakev,
žádám slevu
za dnešní jitro bez úsměvu.

Pod žebry cítím lokty něčí,
v sevření davu obrůstám
dědičnou srstí pračlověčí.

A všichni, kdo si utrhli
tak časně od úst cumel spánku,
zívají svorně do červánků.

Pískám si tiše malý ranní
popěvek o tom neznámém
prsu, jenž dýchá pod mou dlaní…