Tak nějak si říkám, že současný způsob rekonstrukcí starých hospodářských stavení a horských chalup nesnáším. Více plastových oken, podivných vikýřů atd. Po dlouhé době mám radost, že po ránu cestou tmou (byť nemusím) slyšívám kohouta, ne jen motory projíždějích aut.
Udělal jsem si v minulých dnech radost a koupil si dvě knížky mých oblíbených prozaiků. Nový román Javiera Maríase si ještě hýčkám na špatné dny, Poslední dny Olgy Tokarczukové jsem už přečetl. Doporučit nebo nedoporučit? No, asi doporučit. Román je složen ze tří novel, tří příběhů tří generací žen. První a poslední mne zas až tak nenadchly, ale ta prostřední ano. Tu jsem si opravdu vychutnal. Ale na druhou stranu, předchozí autorčiny knihy se mi zdály silnější.
Poslední dny Olgy Tokarczukové Read More »
Aktualizovaná verze překladů (kódování UTF-8) pro ExpressionEngine:
Čeština pro ExpressioneEngine 1.6.2 Read More »
Lhotecký javor (asi nejfotografovanější strom v dalekém okolí vůbec) trochu jinak.
Stín valašského velikána Read More »
Letos je zima divná. Chvíli je a většinou ne. V krátkém čase, kdy byla, to bylo poznat. Jinak fotka vyšla i ve Fotografii 2/2008.
Nechal jsem si na recenzi z Tvaru poslat antologii Koráb korálový čili Tisíc let charvátské poezie v díle stovky básníků vydanou pro mne dosud utajeným nakladatelstvím FORI PRAGUE. Jméno pořadatele Dušana Karpatského se mi zdálo dostatečnou zárukou. A nemýli jsem se. Se špalkem, který má cca 750 stran se určitě ještě chvíli budu rvát, ale pěkných a dosud pro mne utajených věcí je v něm dost. Např. právě jméno Vlado Vlaisavljević (1900-1943). Básník, bohém, chudý samotář, který zemřel předčasně na sepsi, když se nenechal ošetřit po pádu z vlaku.
ČAS
Soumrak, starý zvoník,
tiše na nešpory zvoní.
Do tváří lidí tíha zítřka se složila.
Kde vzít holou radost? Jen v sklepích si zařádí,
když ječí harmonika jako nevěstka opilá.
To sobota, ponurá krčmářka, vzpomíná na mládí.
Vcházím i já
a volám u výčepu po sklenici. Tma mi hned do ní černé kapky točí,
a zatímco hledím do jejích podlých očí,
čas, bezcitný hrobník, mi prsty v srdci smočí.
U druhé internet nabídl i originál: http://sutoni.blogspot.com/2007/01/vlado-vlaisavljevi.html
KOČKA
Dvůr jako kostnice je cítit – smrtí.
Trakař v něm skřípe jak umrlčí hrana.
Houf malých zvědavců se kolem vrtí.
Má pohřeb jedna kočka utýraná.
Jak skomírává lampa, zelenavě
do šera mžourá oko její.
Do něho zase moucha zírá právě
v představě, jak se na hostině přejí.
Tu a tam v okně ženská, rozcuchaná sova,
jak křídlem zakrývá se šálem sivým.
Kdosi, kdo dlouho stůně, chraptí z půdy slova
tázavá… Ulice se pohřbu diví.
Když průvod stanul u hromady smetí
a vrhli do jámy tu mrtvou kočku,
řeklo nejmenší dítě z hloučku:
Možná by dnes v noci měla děti.
Přeložili Jana Štroblová a Dušan Karpatský
STAŘÍ DOBŘÍ: Vlado Vlaisavljević (CXXI.) Read More »
Vernisáž a ani besedu s polárníkem, fotografem, ředitelem filharmonie, průvodcem, prostě mužem mnoha profesí Oldřichem Bubákem již sice nestihnete, ale jeho vsetínskou výstavu ano (podrobnosti (foto expozice v této zprávě je bůhvíodkud)). Fotografie z polárních a jiných končin stojí za vidění. Trošku na škodu je skutečnost, že, tak jako v řadě jiných případů, jsou i ony zhotoveny pomocí digitálního tisku.
Ze mne… Asi před čtvrt rokem mi volal geolog, jehož jméno jsem pohřbil někde v závitech šedé kůry mozkové. Prý za Františka Josefa vyšla v odborném časopisu studie popisující zkamenělinu z Bystřičky, z okolí Vanduchova mlýna. Ve zdejších geologických vrstvách podivné. Smutný musel být, když jsem mu teda popisoval své pokusy s hledáním zkamenělin. No, ale tuto temnou kapitolu amatérismu ponechejme prozatím stranou. O mlýnu jsem nevěděl a ani nikdo z okolí. Shodou náhod jsem ale nyní na fotografii onoho objektu narazil. Vanduchův mlýn – na štěrk. Také překvapení. Na té vědecké zprávě by tedy něco mohlo být. Navíc kamarádi přece jen nějaké ty zkameněliny v okolí našli. Kde? 😉 Nechť každý pátrá na vlastní pěst. Ale opět je zde prostor pro geologův smutek. Mlýn stával na dně zatopené přehrady.
Aneb z čtenářského deníku dvojnásobného tatínka. Kdyby se mne někdo na ulici zeptal, jestli vím, co je to savička (nemůžu si pomoc, to slovo se mi nelíbí), tak bych asi správně neodpověděl. Teď už ano: správná odpověď zní dudlík, cumel. Koneckonců i čtení návodu k použití může být zajímavá věc. Až dosud mi unikalo, že jsou jím vybaveny i dudlíky. Zajímavých bodů v něm bylo víc, ale aspoň jeden: „Dojde-li k situaci, že dudlík uvízne dítěti v ústech, nepropadejte panice, není možné, aby jej spolklo. Při vývoji dudlíku se s takovou možností počítalo. Zapadlý dudlík odstraňte co nejšetrněji a nejjemněji.“ Jak je vidět, výrobci počítají se vším. Akorát by mne zajímal ten způsob testování.
Cumel – návod k použití Read More »
