STAŘÍ DOBŘÍ: Slavko Mihalić (CXXV.)

Na básně chorvatského básníka Slavko Mihaliće (1928-2007) jsem narazil včera při listování ve Světové literatuře z roku 1966. Dnes za slunce a za hrozby prvních vloček, které poletovaly vzduchem, jsem se k nim vrátil. Překladatel Dušan Karpatský měl při výběru zase šťastnou ruku.

Poslední město

Toto je poslední město na mé cestě
I psi už umlkli
Jenom dobrý občan doufá
Pleje plevel po záhoncích

Několik koster koňů kráčí prostředkem silnice
Uniformy posvlékaly těla – nové tváře jsou
medaile ze zlata
Nevadí že jsou pobořeny mosty
Nemá-li odvaha váhu

Dusno zasytilo vzduch
V poledne je půlnoc divně modrá
Maličká řeka s povadlými ňadry
ztratila stud

A podává se nenasytným sebevrahům
Skáčou ze všech stran aby se
nevrátili
Ne ze zklamání, ale ze svobody

Toto je poslední město na mé cestě

One thought on “STAŘÍ DOBŘÍ: Slavko Mihalić (CXXV.)

Comments are closed.