Staří dobří

STAŘÍ DOBŘÍ: Metoděj Jahn (CXXXII.)

Metoděj Jahn

Spisovatel, pedagog (* 14. října 1865 Valašské Meziříčí – † 14. září 1942 Hranice)
Jeho život i tvorba jsou neodmyslitelně spjaty s regionem Valašska. Jeden z prvních absolventů valašskomeziříčského gymnázia, zřízeného roku 1871. Pracoval ve studentském literárním kroužku, své první básně uveřejňoval pod jménem M. Hanuš v almanachu Zora. Po maturitě se podrobil doplňovací zkoušce na Učitelském ústavu v Brně. Působil jako učitel a později řídící učitel v různých obcích regionu, nejdéle v Rožnově pod Radhoštěm a v Zašové. Představitel kritického realismu s občasnými prvky naturalismu. Ve svých dílech se soustředil především na sociální problematiku a drsný život prostých lidí v horách. Je pohřben na Valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm.

Vybraná ukázka pochází z mé oblíbené „valašské“ bibliofilie Písně smutku a radosti, kterou v Hranicích vydal známý bibliofil a vydavatel Josef Hladký jako čtvrtý svazek edice Amfora. Svazek byl vydán k desátému výročí republiky v nákladu 300 výtisků a dřevoryty vyzdobil Vladimír Šindler. Písmem Walbaum vytiskl olomoucký tiskař Josef Špaček na moravském ručním losínském papíru. Sáňka 1565.

Metoděj Jahn na portálu Osobnosti Valašska
Metoděj Jahn na Wikipedii

Metoděj Jahn – Písně smutku a radosti (1928)
Metoděj Jahn – Písně smutku a radosti (1928)
Metoděj Jahn – Písně smutku a radosti (1928)

VLAK S RANĚNÝMI
1914

Noc byla tichá, zářijová,
rovinou jel jsem nočním vlakem.

Palaši roven měsíc křivý
symbol jak války z mráčků svítil
s hvězdami řídce rozsetými,
rovinu širou zahaluje
stříbrem svým v dál až nedohlednou.

V soumračném kupé v polosnění
maličký hlouček cestujících
klímal a dumal bůhví o čem,
pro sebe každý, nerušeně,
jakoby zeď je přehradila
vysoká, chladná, nesmiřlivá.
Najednou vlak se z dálky blížil.

Ranění! kdosi hlesl tiše –
a hned se kupé zvedlo, rázem
tlačilo k oknům zaroseným.

Ano, vlak to jel s raněnými.

V pomalém tempu, ztěžka supíc
míjela řada hrubých vozů,
napěchovaná masem lidským.

V zraky, ne v duši vtiskuje se
úžasný, hrůzný obraz války:

V kahanců záři blikající
tísní se těla zmrzačená
v obvazů běli na pelesti
ze slámy chvatně rozházené.
S horečným leskem v zřítelnicích
leží ty bídné lidské trosky
jako řad snopů na strništi.

O čem sní jenom v této chvíli?
O matkách dobrých kdesi v dáli,
o ženách, dětech, o domově
anebo kruté, rvavé řeži,
za nížto padli pod krup deštěm,
než jejich smysly potrhané
temnota náhle obestřela?
Kdo může říci?…

Jakoby přízrak za přízrakem
chmurné ty vozy ujížděly
rovinou v stříbro zahalenou.

Najednou jakby kleště chladné
stiskly mé srdce, rvavá bolest
projela duší, nevýslovná,
drásajíc nitro spáry svými.

Ó, jak se chtělo stisknout ruku,
k bědným se sklonit, zvolat aspoň
slovo to lidské, nejsvětější
za těmi, které v dálku vezli
mlčící nocí zářijovou
s měsícem jako palaš křivým,
s hvězdami řídce rozsetými.

Leč jakby ústa navždy zamlkl
vyplynulo mi dechem pouze
do noci: bratři, moji bratři…

Hrob Metoděje Jahna na Valašském Slavíně

STAŘÍ DOBŘÍ: Metoděj Jahn (CXXXII.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Thomas Stearns Eliot (CXXXI.)

Anglický básník, dramatik a esejista amerického původu a nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1948 (26. září 1888, Saint Louis, Missouri, USA – 4. ledna 1965, Londýn, Anglie) patří z zakladatelům moderní poezie. Jeho Pustinu jsem si zamiloval už při prvním setkání, a to když jsem narazil na překlad Jiřího Valji v jednom ze starých čísel časopisu Plamen, ten knižně vyšel v Odeonu v roce 1967. Celý je dostupný na serveru Čítárny.cz. Slavná báseň vyšla česky také v překladu Jiřiny Haukové a Jindřicha Chalupeckého v roce pod názvem Pustá země. Kopii tohoto vydání si můžete stáhnout na https://monoskop.org/images/b/b4/Eliot_TS_Pusta_zeme_1947.pdf.  V roce 1996 vydala Jiřina Hauková revidovaný překlad. Pod názvem Zpustlá země pak vyšel překlad Zdeňka Hrona v roce 2022. Slovenský překlad Lucie Eggenhofferové najdete na stránkách časopisu Dotyky. Známější je však asi překlad Jána Buzássyho a Zuzany Bothové z roku 1996. Jinak doporučuji studii Miroslava Zelinského Rok 1947 – rok Eliotovy Pustiny. Jednotlivým exitujícím překladům, další najdete zahrnuty ve vydání z roku 1996, by se dalo věnovat spoustu času, ale důležitá je samotná báseň. Tak aspoň první zpěv.

 

Pohřbívání mrtvých

Duben je nejkrutější měsíc, rodí
šeříky z mrtvé země, mísí
vzpomínku s touhou, vznítí
kořeny jarním deštěm z otupělosti.
Zima nás hřála, přikryla
zem sněhem zapomnění, sytila
uschlými hlízami tu trošku života.
Léto nás překvapilo, přišlo přes Starnbergersee
s přeháňkou; zůstali jsme na kolonádě,
pak v slunci jsme šli do Hofgartenu,
dali si kávu a hodinu si povídali.
Bin gar keine Russin, stamm‘ aus Litauen, echt deutsch.
A jako děti jezdili jsme k mému bratranci
arcivévodovi, svezl mě na saních,
a já se bála. Řekl: Marie,
Marie, drž se pevně. Sjížděli jsme s kopce.
V horách se člověk cítí volný.
Čtu dlouho do noci a v zimě jezdím na jih.
Jaké lnou kořeny a jaké rostou větve
v tom kamenitém rumišti? Ty nevíš,
netušíš, synu člověka, znáš jen změť
skácených model, do nichž pere slunce,
uschlý strom nedá úkryt, cvrček radost
a suchý kámen crkot vody. Jen
pod touto rudou skálou najdeš stín,
(zajděme do stínu té rudé skály),
a ukážu ti něco jiného
než ranní stín, jenž kráčí za tebou,
a večerní, jenž zvedá se ti vstříc;
ukážu ti strach v hrsti prachu.
Frisch weht der Wind
der Heimat zu:
Mein Irisch Kind,
wo weilest du?
„Před rokem dals mi prvně hyacinty;
říkali mi pak dívka s hyacinty.“
– Když jsme tak pozdě přišli ze zahrady
a mělas náruč plnou, vlasy zvlhlé,
ztratil jsem řeč a oči se mi mátly,
živ ani mrtev, nic jsem nevnímal,
zahleděn v srdce světla, do ticha.
Oeď und leer das Meer.

Madame Sosostris, slavná věštkyně,
moc nastydla, a přece s hříšnými
kartami platí v celé Evropě
za nejmoudřejší ženu. Tohle, řekla,
je vaše karta, utonulý fénický
mořeplavec. (Ty perly byly jeho oči.)
Tohle je Belladonna, Paní skalisek
a paní situací.
To je muž s trojí holí, tady Kolo,
zde jednooký kupec, a ta karta
je prázdná, značí, co má na zádech
a co já nesmím spatřit. Oběšenec
tu není. Pozor na smrt utopením.
Vidím dav kráčející v kruhu. Díky.
Vyřiďte drahé paní Equitonové,
že horoskop jí sama přinesu:
dnes člověk musí být tak opatrný.

Neskutečné město,
pod hnědou mlhou v zimním svítání
Londýnským mostem proudil dav tak hojný,
že žasl jsem, jak smrt má lov tak hojný.
šli vzhůru, občas krátce vzdychajíce,
a každý zíral na zem před sebou.
Pak sešli třídou krále Williama
k Marii Panně woolnothské, jež hluše
odbila poslední tón deváté.
Spatřil jsem známého a křikl na něj:
„Stetsone! Znám tě z lodí u Mylae!
Mrtvola, co sis loni zasadil
v zahradě, klíčí? Letos pokvete?
Či náhlé mrazy zžehly její záhon?
Drž stranou Psa, je přítel člověka
a drápy mrtvé z hrobu vyvléká!
Ty! hypocrite lecteur! – mon semblable, – mon frère!“

Překlad Jiří Valja, 1967

STAŘÍ DOBŘÍ: Thomas Stearns Eliot (CXXXI.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Zeno Kaprál (CXXX.)

O víkendu jsem dočetl poslední sbírku Zeno Kaprála Tříděný odpad, který právě dnes zemřel (19. října 1941 – 26. 10. 2020). Nejen tato sbírka, ale celá tvorba tohoto svérázného literáta stojí za pozornost. Rádi jsme autorovy básně přinesli v Textech č. 63.

Zeno Kaprál: Tříděný odpad (2020)CÍL

Musím spěchat než začne palba.
Nechci být překvapen v nedbalkách.
Hodlám se obléci vhodněji
k tak závažné události.

Vytahuju sváteční oblek
a vyklepávám z něj naftalín.
Vypočítávám souřadnice,
z okna se dívám na kanón.

Do ústí hlavně. Zaměřuje
klouzavým pohybem. Až strne.
Pohledem hada na mě civí.
Je to kdo s koho. Já a on.

(báseň se sbírky Tříděný odpad, vydalo Druhé město, 2020)

Související:
Zeno Kaprál: Svět stále měnil směr (Nedělní chvilka poezie)
Zeno Kaprál: Život sestává z pomalých pauz vně nestřežených okamžiků (Nedělní chvilka poezie)
Zeno Kaprál (na stránkách Martina Reinera)
Zeno Kaprál (na stránkách Czechlit.cz)

STAŘÍ DOBŘÍ: Zeno Kaprál (CXXX.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Lawrence Ferlinghetti (CXXIX.)

Lawrence Ferlinghetti - básnické knihy

Lawrence Ferlinghetti (* 24. 3. 1919) básník, výtvarník, knihkupec a nakladatel dnes slaví 100 let. Nedávno vydal knihu Little Boy. Nezbývá než pogratulovat a připojit jednu oblíbenou báseň v překladu Jana Zábrany, dvorního překladatele Ferlinghettiho u nás.

21

Ráda se dívala na květiny
ráda si přivoněla k ovoci
A listy jí připomínaly milování

Ale v jejích snech
potáceli se opilí tupí námořníci
a rozhazovali semeno
po panenských končinách

V jistém věku
její srdce vzalo nový kurs
a vyplulo hledat ztracená pobřeží

A uslyšela zpívat zelené ptáky
z druhé strany ticha

(báseň se sbírky Lunapark v hlavě v překladu Jana Zábrany)

Lawrence Ferlinghetti v City Lights (2007); převzato od voxtheory

Související:

STAŘÍ DOBŘÍ: Lawrence Ferlinghetti (CXXIX.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Tin Ujević (CXXVIII.)

Tin Ujević
Známý bohém a pijan, jeden ze zakladatelů moderní jugoslávské poezie. Tin Ujević se narodil roku 1891 ve Vrgoraci v Chorvatsku, studoval filosofii. Za spolupráci s hnutím nacionalistické mládeže, dožadujícím se sjednocení jihoslovanských národů a svržení rakousko-uherské nadvlády, byl vězněn. Své postoje později přehodnotil. Za první světové války žil jako emigrant v Paříži. Později se zcela vzdálil z politického života. Věnoval se literatuře, publicistice a překládání a prožil život v Bělehradě, Sarajevu, Splitu a Záhřebu, kde také roku 1955 zemřel. Teprve po smrti je doceňován především mladou generací. Je v něm spatřován „klasik charvátského modernismu“ a jeho básnická tvorba představuje „jednu z nejvýznamnějších epoch jugoslávské poezie“.
Za života byly vydány básnické sbírky Nářek nevolníka (1920), Medaile (1926), Auto na korze (1932), Zkormoucený zvon (1933), Žíznivý kámen na prameni (1954) a eseje a lyrické prózy Muži u dveří hospod (1938) a Skalpel chaosu (1938).
Nejvýznamnější chorvatská literární cena za poezii Tin je pojmenována právě jeho jménem. Cena, která byla založena v roce 1980, je udělována od roku 1981. Do 1993 byly ceny udíleny v Záhřebu, od roku 1993 pak v Ujevićově rodném Vrgoraci, a to 5. července, v den jeho narození, na akci „S Tinom u Vrgorcu“.
Jedinou česky vydanou knihou, právě z ní jsou ukázky, zůstává výbor Žíznivý kámen na prameni z roku 1966. Verše přeložil Josef Hanzlík za jazykové spolupráce Dušana Karpatského, který výbor uspořádal.

Tin Ujević: Žíznivý kámen na prameni* * *
Zdá se mi znovu nazlátlý stesk plodů
v zelených větvích, v splitském sadě starém.
V duši se stmívá — jako v chorovodu
splývají smutky, vedouce se v párech.

Touha se ale chví jak ptáče nahé,
jak úpěnlivý tanec v bludném kole,
jak modrá píseň, přerušená náhle,
jak žebrák v půli pouti kolem hole.

Všechna má láska na tvém dešti, v blátě —
to srdce mé se v sedm kusů láme;
pod každým mečem plamen zavolá tě;
jen nad mým dechem mlčí sivý kámen.

Myšlenky temné lhou před ostrým světlem;
mozek pln krve, tepny výš se ženou;
do mé tmy blýskly jen tvé oči světlé,
cizí, a proto milosrdná ženo.

Tin
Tin Ujević na fotografii Milana Paviće z roku 1953

NOKTURNO

Dnes v noci mám ve spáncích oheň.
Můj spánek usíná, já horečnatě bdím.
Myšlenky ve snu žhnou. Na neshledanou, sbohem.
Umírám na krásu. Do rána uhořím.

A duše zšílená až u dna noci tone
jak slepá pochodeň pod nejhlubšími tmami.
Zaplačte, zaplačte do ticha tichým stonem,
zemřeme, zemřeme ode všech sami.

Tin Ujević - filatelie
Tin Ujević na poštovních známkách tří států

* * *
S černou ránou v srdci, hlubokém a temném,
s tajemstvím, jež z dávna prokletého klíčí,
s hvězdou, která z oka svítí do tmy země,
dál jdi stezkou klamu, mrtvý Ujevići;

smrt, to je tvá láska krok po kroku zpátky,
smrt je všechno tvé — a tedy vše, co není;
visí na tvých ústech, její dech je sladký,
smrt je ve tvé smrti, smrt je ve Zjevení.

K čemu je ti létat, horoucný a slepý,
k čemu je ti toužit, k čemu je ti snít?
Marně věříš ve svůj zázrak velkolepý.

Vše je bez užitku. Smrt jde za básní.
Jako vůně ve skle, z něhož zbyly střepy,
hyne v tobě píseň — a ty hyneš s ní.

Básníkův pomník v Záhřebu
Básníkův pomník v Záhřebu

Související:
http://www.vecernji.hr/kultura/rukopisi-tina-ujevica-virtualnome-obliku-clanak-475285
http://www.pivnica.net/pijanacko-hodanje-u-dijagonali/1715/
http://sredanovicb.tripod.com/poezija/tin.html

STAŘÍ DOBŘÍ: Tin Ujević (CXXVIII.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Jiří Gruša (CXXVII.)

Po dlouhé době jsem dnes sáhl po sbírkách Jiřího Gruši. A zas to bylo příjemné setkání. Možná, že dráha politika a diplomata v posledních letech trochu překryla obraz spisovatele, ale ne v mých očích. Netušil jsem, že loňské letní setkání bude brzy již jen poslední. A tak aspoň jednu, která se tak trochu hodí.

DODATEK

chtěl bych abys mi věřila
že jsem byl také živ
vosa se zvedla z koláče
a mně tak rychle puchne patro
snad jsem ji překousl
a snad to byla pravda
co jsem ti pověděl

čím dýl jsem po smrti
tím jsem si nejistější

(Cvičení mučení, 1969)

Jiří Gruša
foto: 18. 6. 2011, Ostrava

STAŘÍ DOBŘÍ: Jiří Gruša (CXXVII.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Rafael Wojaczek (CXXVI.)

To jméno mne v minulém roce snad pronásledovalo. Ani nevím, kolikrát jsem na verše tohoto kultovního polského básníka (1945-1971) narazil.
Tak aspoň jednu mou oblíbenou v překladu J. A. Pitínského.

* * *
Lidé jdou spát
Před spánkem je dobré sníst jablko

Já kníže Akvitánie
šplhám na strom
v nejlepším vycházkovém obleku

Dívám se na sousedku
vyslékající se k spánku

Mor zničil platné názory říká
jiný Francouz taky šílený

Levý prs sousedky
je o něco větší než pravý
Narušená symetrie
to je právě to

Potom jsem spadl se stromu

Související:
http://www.barrister.cz/recenze/63/337/petr-motyl-prokleti-na-basniky/
http://pl.wikipedia.org/wiki/Rafa%C5%82_Wojaczek

STAŘÍ DOBŘÍ: Rafael Wojaczek (CXXVI.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Slavko Mihalić (CXXV.)

Na básně chorvatského básníka Slavko Mihaliće (1928-2007) jsem narazil včera při listování ve Světové literatuře z roku 1966. Dnes za slunce a za hrozby prvních vloček, které poletovaly vzduchem, jsem se k nim vrátil. Překladatel Dušan Karpatský měl při výběru zase šťastnou ruku.

Poslední město

Toto je poslední město na mé cestě
I psi už umlkli
Jenom dobrý občan doufá
Pleje plevel po záhoncích

Několik koster koňů kráčí prostředkem silnice
Uniformy posvlékaly těla – nové tváře jsou
medaile ze zlata
Nevadí že jsou pobořeny mosty
Nemá-li odvaha váhu

Dusno zasytilo vzduch
V poledne je půlnoc divně modrá
Maličká řeka s povadlými ňadry
ztratila stud

A podává se nenasytným sebevrahům
Skáčou ze všech stran aby se
nevrátili
Ne ze zklamání, ale ze svobody

Toto je poslední město na mé cestě

STAŘÍ DOBŘÍ: Slavko Mihalić (CXXV.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Karel Šiktanc (CXXV.)

Před zítřejším výletem, u příležitosti křtu monografie Petra Hrušky Někde tady. Český básník Karel Šiktanc. (Ostatně, ukázku jste si mohli přečíst v minulém čísle Textů.

ADAM A EVA (1968)

Byl Den.

A byla Noc.

A Země byla nesličná

a pustá.

“Kdo jsi?”

křičel jí do tváře,

jak by měl úzkost,

že se mu jen zdá.

A déšť mu zalil ústa.

Neb

stála voda vzpřímená

nad dějstvím ryb jak šestý prst.

A nikde prám. A nikde chrám.

A neslyšeti Boha.

“Jsem Eva.”

řekla, tišeji než les.

A zeměplazi metli vřes.

A pod Světem, jenž vířil tmou,

se třásla muří noha.

Bil zvon.

A kvetl hadí mord.

Obrátil kapsy naruby

a kladl před ní střep a nůž

a peří na hromádku.

“Jsem Adam!”

křičel na lesy.

A mraky šly jak procesí.

“Jsem Adam! Vše se začíná

a končí od začátku!”

Smutně se smála.

Žal i vděk

jak vydražený nábytek

v ní mrtvě ležel – naskládán

až po poslední vrásku.

Klekl jí k nohám.

Zalklá tmou,

skryla ho sama před sebou.

A Bůh si vzdychl – neviděn –

byv stvořiv pozdní lásku – – –

Více na: http://svjet.sweb.cz/basne22.html

STAŘÍ DOBŘÍ: Karel Šiktanc (CXXV.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Carmina Burana (CXXIV.)

Pieter Bruegel starsi: Venkovský tanec

Málokteré středověké literární dílo je veřejnosti tak známé, málokteré je veřejností známo tak povrchně. Kdo by se zatěžoval textem a jeho významem, když je tu zvuk, navíc filmaři do podvědomí pak přečasto implementován, často v souvislostech nečekaných. Ale krásu těchto latinských písní z 11. až 13. století stojí za to objevit.

Když jsme v hospodě, píseň 196

Pije pán a pije paní,
pije kněžstvo, pijou kmáni,
pije hoch a pije družka,
pije sluha, pije služka,
pije mdlý, i čert kým šije,
pije černoch, běloch pije,
pije tulák, pije stálý,
pije hlupák, pije znalý,
pije chudý i nemocný,
pije štvanec i bezmocný,
pije chlapec, stařec s díky,
pije biskup s kanovníky,
pije sestra, pije matka,
pije bratr, pije babka,
pijou tito, pijou ony,
pijou stovky, miliony…

Brzy se však rozkutálí
tomu peníz velký, malý,
kdo tu s námi s kuráží
číš za číší poráží.

Proto celý svět nás haní,
dosáhnout nám štěstí brání.
Kdo nám laje, nechť zcepení,
k spravedlivým čítán není!

(Přeložil Rudolf Mertlík a kolektiv)

Související:
Latinský text písní
Zdeněk Král a Petr Čenský: Carmina Burana 2: O lidské duši (Pro dětský sbor, orchestr a bigbeatový ansámbl na středověkou latinskou poezii) – MP3 ke stažení zdarma
Heslo v české Wikipedii

Nejznámější popularizátor:
Carl Orff – heslo na stránkách České Orffovy společnosti
Robert Bayer: Carl Orff v Hornom Bavorsku
Carl Orff – Carmina Burana – – Kyklopův podcast (on-line poslech)

Titulní list Codexu Buranus s vyobrazením kola šťěstí (archív Bavorské štátní knihovny).

STAŘÍ DOBŘÍ: Carmina Burana (CXXIV.) Read More »