Staří dobří

STAŘÍ DOBŘÍ: Rudyard Kipling (CXII.)

Rudyard KiplingTento anglický básník (* 30. 12. 1865, † 18. 1. 1936) je historicky prvním britským nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Jeho dílo je sice někdy odmítáno pro svůj kolonialismus, ale to mu nic neubírá na velikosti. U nás je znám především díky svým Knihám džunglí, ale v anglosaském světě patří k stále oblíbeným básníkům, a to hlavně díky básni Když. Širší veřejnost ji zná také jako jednu z písní Pepy Nose.

KDYŽ

Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,

když podezříván, pevně v sebe věříš,
však neviníš svých soků z bezpráví,

když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,
jsa obelháván, neupadat v lež,

když nenáviděn, sám jsi beze zloby,
slov ctnosti nadarmo však nebereš,

když umíš snít a nepodlehnout snění,
když hloubat znáš a dovedeš přec žít,

když proti triumfu i ponížení
jak proti svůdcům společným jsi kryt,

když nezoufáš, ač pravdivá tvá slova
lstí bídáků jsou pošlapána v kal,

když hroutí se tvé stavení a znova
jak dělník v potu lopotíš se dál,

když spočítat znáš hromadu svých zisků
a na jediný hod vše riskovat,

zas po prohře se vracet k východisku,
a nezavzdychnout nad hořem svých ztrát,

když přinutit znáš srdce své a čivy,
by s tebou vytrvaly nejvěrněj,

ač tep a pohyb uniká ti živý
a jen tvá vůle káže >Vytrvej!

<

když něhu sneseš přílišnou i tvrdost,
když svůj jsi, všem nechť druhem jsi se stal,

když sbratřen s davem, uchováš si hrdost
a nezpyšníš, byť mluvil s tebou král,

když řekneš: „svými vteřinami všemi
mně, čase, jak bych závodník byl, služ!“

pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi
a co je víc: pak, synu můj jsi muž!

Přeložil Otokar Fischer

STAŘÍ DOBŘÍ: Rudyard Kipling (CXII.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Jacques Prévert (CXI.)

Jeden z nejvýznamnějších francouzských básníků minulého století (1990 – 1977) Ukázka je se sbírky Slova, kterou debutoval v roce 1946, a to díky přátelům, kteří ji posbírali a vydali. Přes rozsáhlou tvorbu v mnoha oblastech zůstala jeho nejznámějším dílem.

Pro tebe má lásko

Šel jsem na trh s ptáky
a koupil ptáky
pro tebe
má lásko

Šel jsem na trh s květinami
a koupil květiny
pro tebe
má lásko

Šel jsem na trh se starým železem
a koupil řetězy
s těžkými okovy
pro tebe
má lásko

A potom jsem šel na trh s otrokyněmi
a hledal jsem tě tam
ale nenašel jsem tě
má lásko.

v překladu Petra Skarlanta

Starší ukázka na těchto stránkách
Heslo na české Wikipedii

Dodatek 2019: Za pozornost stojí také verze, kterou zhudebnil Pavel Richter

STAŘÍ DOBŘÍ: Jacques Prévert (CXI.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Emil Juliš (CX.)

Básník (* 1920) patřící k legendám české experimentální poezie.

Děravá kůže

Průvan noci a hvězd.
Usrkávat jejich čistý chlad.
Jak dlouho už.
Jak dlouho ještě.
Touha uchopit to podstatné.

Ale co ty hlasy? (Jak dorážejí.)
Co dnes. A co zítra.
Nesrozumitelný jazyk zdí.
Večer co večer bouchají
dveře pivnice.
Opilý zpěv. Opilá slova.

Avšak po čistých, čistých toužíš.
A jen málokdy se nechce probdít noc
bez krutě živých snů.
V té tolik blízké zimě parohatí losi
trápení bolestí
z kůže vytřásají larvy hvězd.

Související:

Rozsáhlé stránky Emila Juliše při nakladatelství Fabio

STAŘÍ DOBŘÍ: Emil Juliš (CX.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Jiří Kolář (CIX.)

Jiří KolářBásník, dramatik, výtvarník, ale i překladatel (* 24. 9. 1914 Protivín, † 11. 8. 2002 Praha).

OLOVĚNÝ POPEL NAHOŘE,

olověné bláto dole.
A muži na loďkách hledí a čekají.

Je mrtvo pod hladinou dnes,
naházeli jsme červy, nasadili krev,
ale voda se nepohne.

Voda nahoře, voda dole.

Vodo nahoře a vodo dole, daruj mi sílu,
abych se dovedl vysmát své bídě,
aby voda člověka se stala vodou mého smutku,
a voda kamene se stala vodou mého smíchu,
plove příliš chuchvalců v mém osudu!

A oko, plooutvička se nezatřpytí;
šedí zamyšlení muži
sedí na loďkách a čekají.

(sb. Dny v roce)

STAŘÍ DOBŘÍ: Jiří Kolář (CIX.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Jiří Karásek ze Lvovic (CVIII.)

Jiří Karásek ze Lvovic

Český básník, dramatik, prozaik, zakladatel Moderní revue (1871-1951). Proslul též jako sběratel výtvarného umění a krásných tisků.
Takže pro dnešní deštivý den jedna báseň z prvotiny knížete českých dekadentů.

SPLEEN

Den za dnem plouží se tak mdlý, tak mdlý,
jak z cel když v kápích chodbami jdou mniši.
Šer zhuštěný, v němž barvy uhasly,
vše zalévá, že oko nerozliší,
kde nebe šedivé, kde země šedá,
kde křivka obzoru je zsinalá a bledá.
Vše prší popelem a mísí se a smývá
v tom svitu klamivém, jenž zpola roven stínu.
A zrak se v prázdno jen a v slité kouře dívá
a v chmury sražené, z nichž cítit vlhkost cínu.

Hned duše po noci, hned zase po dni touží.
Hned tmou se zpíti chce, hned zase žárem spálit.
Krok prázdnou jizbou zní, kde únava se plouží.
A posléz znudí vše v tom svitu, mhou jenž zalit
A deštěm popela a smutkem jeho skonu,
V tom šeru bez kontur a ostrých čar a rysů,
Bez barev záchvějův a bez hýření tónů,
Kde v stíny plíživé vše dlouží se a schvívá.

A duše znavena se smutkem všeho splývá.

ze sbírky Zazděná okna, 1894

STAŘÍ DOBŘÍ: Jiří Karásek ze Lvovic (CVIII.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Jurij Odarčenko (CVII.)

Dnes jedna hvězdná báseň ruského básníka žijícího v Paříži (1903-1960) v překladu Petra Borkovce. Ukázka pochází z právě vydané knihy Verše do alba (nakl. Fra, 2005).

Hlavně je to zpráva Renému do jižních krajů. (Pošli foto Jižního kříže!).

* * *
Hvězdy jsou stvořeny pro maličkou zemi
a v souhvězdí se proplétají
a z nebe padají jen pro maličkou zemi.
Jen proto, aby dítě nevinné,
když večer hlavu pozdvihne,
mohlo říct: to je tak krásné!
Už ve snu: to je tak krásné!

STAŘÍ DOBŘÍ: Jurij Odarčenko (CVII.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Karel Jaromír Erben (CVI.)

Některým z vás na stránkách chyběla poezie, která se tu vyskytovala ve dvou cyklech. Ještě nevím, zda je oživím, ale pro tentokrát je zde klasika s vánoční tematikou od prvního pražského archiváře, básníka a historika (7. 11. 1811, † 21. 11. 1870). A jenom malá připomínka: film čtenářský zážitek nenahradí.

Štědrý den.

I.
Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.

„Toč se a vrč, můj kolovrátku!
ejhle adventu již na krátku,
a blízko, blizoučko štědrý den!“

Mílo-tě děvčeti přísti, mílo
za smutných zimních večerů;
neb nebude darmo její dílo,
tu pevnou chová důvěru.

I přijde mládenec za pilnou pannou,
řekne: ,Pojď za mne, dívko má!
budiž ty mi ženkou milovanou,
věrným ti mužem budu já.

Já tobě mužem, ty mně ženkou,
dej ruku, děvče rozmilé!‘ –
A dívka, co předla přízi tenkou,
svatební šije košile.

„Toč se a vrč, můj kolovrátku!
však jest adventu již na krátku,
a přede dveřmi štědrý den!“

STAŘÍ DOBŘÍ: Karel Jaromír Erben (CVI.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Sergej Jesenin (CV.)

JESEŇ

Po strži ticho: v jalovcovém lese
ryšavá klisna – jeseň hřívou třese.

Nad břehy říčky, kde rej tichne vlnek,
slyš modrý cinkot jejích podkověnek.

Mnich vítr krokem starostlivým jde,
po cestách shání houfy žlutých listů

a na jeřábu keři celuje
zarudlé jizvy nezřenému Kristu.

Z ruštiny přeložil Bohumil Mathesius

STAŘÍ DOBŘÍ: Sergej Jesenin (CV.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Tu Fu (CIV.)

Čínský básník (* 712, † 770), který je považován za patrona čínské poezie.

PO SKLONKU NEBES

Po sklonku nebes váhavým krokem
podzim se blíží.
Po dvorcích lidí měsíce stíny
ostře se plíží.
Panáček z luny tancuje chvíli
po hládi vodní,
panenka z luny klaní se čile
jak dáma dvorní.
Zářivá chvíle, proč tebou hořkne
rudé mé srdce,
proč, chvíle, sčítáš prořídlé vlasy
na bílé lebce?

Neměl bys svítit, měsíci bílý,
na štíty, kopí,
neměl bys hladit vojáků stany,
mor naší doby.
 
Přeložil a přebásnil B. Mathesius a J. Průšek

STAŘÍ DOBŘÍ: Tu Fu (CIV.) Read More »

STAŘÍ DOBŘÍ: Dante Alighieri (CIII.)

Italský básník, jeden z nejvýznamnějších představitelů světové literatury (* mezi 15. 5. a 15. 6. 1265, † 14. 9. 1321). 

BOŽSKÁ KOMEDIE (1307–1321)

1.1 Kde v půli život náš je se svou poutí,
procházet bylo mi tak temným lesem,
že pravý směr jsem nemoh uhodnouti.
Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem
probloudil ten hvozd divý, drsný, tmavý,
že na to dosud vzpomínám jen s děsem.

***

I myslím, že ti bude ku prospěchu,
půjdeš-li za mnou: průvodcem chci býti,
jenž povede tě místy věčných vzdechů.
Uslyšíš skřeky zoufalců tam zníti,
uvidíš dávné duchy v utrpení
smrt druhou vzývati a bolně výti.
Pak uzříš ty, jimž oheň trýzní není,
neb smějí naději a víru míti,
že buď kdy buď, přec dojdou vykoupení.
Však, chceš-li sídla všeho blaha zříti,
pak svěř se duši hodnější, než má je,
s níž nechám tě, až budu musit jíti,
neb onen císař, jenž je vládcem ráje,
že vzdorně vzepřel jsem se jeho řádu,
nechce, bych koho uved v jeho kraje.
On tam je králem, ač má všude vládu,
tam jeho město, jeho trůn tam stojí:
”Ó blažen, koho zvolí ve svou radu!”
A já mu dím: ”Slyš, pěvče, prosbu moji
při Bohu, jejž jsi neznal, neoslavil:
Abych zde ušel horšímu snad boji,
mne zaveď v místa, kam jsi právě pravil,
bych bránu Petra zhléd i ty, jimž ve tmě
ni jiskru naděje Pán nezůstavil!”
Tu vykročil. Já za ním šel, kam ved mě.

***

1.2 MNOU PŘICHÁZÍ SE K SÍDLU VYHOŠTĚNCŮ,
MNOU PŘICHÁZÍ SE DO VĚČNÉHO BOLU,
MNOU PŘICHÁZÍ SE V ŘÍŠI ZATRACENCŮ.
PÁN SPRAVEDLNOST DAL MI DO ÚKOLU!
JSEM DÍLO, KTERÉ CHTĚLY K SVĚTA SPÁSE
MOC BOŽÍ, MOUDROST S PRVNÍ LÁSKOU SPOLU!
NEBYLO PŘED MÝM VZNIKEM VĚCÍ V ČASE,
JEN VĚCI VĚČNÉ. JÁ TAK VĚČNÁ PRÁVĚ:
NADĚJE ZANECH, KDO MNOU UBÍRÁ SE!

Ta slova děsná nadepsaná tmavě
jsem uviděl tam na průčelí brány
a řek: ”To těžko srovnávám si v hlavě!”
On, jemuž mnohé vědomosti dány,
pravil: ”Zde sluší nechat lstí i zmatků,
umrtvit strach svůj a být odhodlaný!
Jsme tam, kam řekl jsem, že půjdem vkrátku,
bys uzřel zavrženců velkou muku,
jimž rozum vzat byl, nejvyšší všech statků.”
A pak svou rukou stisknuv moji ruku,
s radostí na tváři mně pro potěchu,
do jícnu ved mě tajemství a hluku.
Tam bylo nářku, výkřiků a vzdechů,
jež nesly se do bezhvězdného vzduchu,
až v slzách sotva popadal jsem dechu.
Jazyky divné, řeči hrozné suchu,
divoké skřeky, rozzuřené řvaní,
výskot a tleskot všech těch bědných duchů
hřmot působily, které bez ustání
vzduchem, jenž bez barvy a času, krouží
jak písku smršť, již vichr žene plání.
Mne také schvátil děs, jenž se tam plouží,
a řek jsem: ”Mistře, jaké jsou to davy?
Jaký to lid se tady mukou souží?”
Tu pravil on: ”Tak žalostně tu tráví
trest věčný bědné duše smutných tvorů,
kteří si žili bez hany a slávy.
Jsou přidruženi k zbabělému sboru
andělů, kteří jenom sebe ctili,
ne věrni Bohu, aniž plni vzdoru.
Nebe je svrhlo, by je netřísnili,
a peklo nevzalo je za své učně,
aby hříšníci se jimi nepyšnili.”
A já: ”Ó mistře, co to, že tak hlučně
ti tady bědují a naříkají?”
On odpověděl: ”Povím ti to stručně.
To tím, že smrti marně vyčkávají,
však žití jejich slepé je, že stále
v závisti osud jiných tvorů mají.
Jim spravedlnost s láskou není k chvále,
na světě s úctou nikdo se k nim nezná.
Nemluvme o nich! Hleď, a pojďme dále!”
I viděl jsem, jak vlajka jakás hvězdná
tak rychle kroužíc kupředu se hnala,
jak strhována do prostoru bez dna,
a za ní vřava taková se brala,
že bych byl nevěřil, že lidských synů
smrt na světě už tolik posbírala.
Mnohého znal jsem v onom davu stínů,
však jednoho jsem zvláště rozeznával:
ten pro zbabělost vzdal se slavných činů.
Tu poznal jsem, že vřava ta je nával,
těch tvorů nával hnusný, přeošklivý,
jenž Bůh ni ďábel za své neuznával.
Nebyli, bědní, nikdy zcela živi,
však nyní bodal je a drásal nahé
roj vos a střečků rozdrážděním divý.
Jim z tváří tekly proudy krve vlahé
a se slzami k nohám se jim lily,
kde hltal hnusný hmyz ty kapky drahé.
Když kupředu jsem pohlédl v té chvíli,
u velké řeky zhléd jsem lidí řady
a pravil jsem: Ó poshov, mistře milý,
neb rád bych věděl, co ti lidé všady,
již na převoz tu čekají v tom shonu,
jak to i v šeru rozeznávám tady.”
On odpověděl: ”Poznáš i věc onu,
jen posečkej, až nohy naše vkročí
na smutné břehy řeky Acheronu!”
A já hned zahanbeně sklopil oči,
neb jsem se bál, že cestou k řece maně
má řeč mu zase do myšlenek skočí.
Vtom hle, k nám po hladině vodní pláně
člunem se plaví stařec bělovlasý
a volá”! Duše, odsouzené k haně,
vy nedoufejte spatřit rajské krásy!
Na druhý břeh vás dopravit mně sluší,
kde tma a žár a mráz je věčné časy.
Však ty, jenž tady jsi svou živou duší,
ty mrtvé nech a odstup neprodleně!”
Když jsem však zůstal, jak bych neměl uší,
dál hřímal: ”Při té řeky jméně
obrať se jinam ve svém putování
a hledej člun, jenž zatížen je méně!”
”Charonte,” řek můj průvodce, ”nech lání:
Tak chtějí tomu tam, kde vše se zmůže,
co se jen chce. I neptej se už ani!”

Přeložil O. F. Babler

STAŘÍ DOBŘÍ: Dante Alighieri (CIII.) Read More »