Tak dnešní číslo Literárních novin se přece jenom dostalo k tomu, aby referovalo o zlínkém festivalu, na kterém měly svého zástupce. Jsem teda trošku zklamán, neboť jsem očekával reflexi právě z pera Magdalény Platzové. Ale kdepak. Prostor byl nabídnut organizátorkám festivalu, které nabídly dva pohledy na zákulisí. Třetí reportáž je z pera Otty Hejnice (např. Liberecké listy).
Jenom jsem netušil, že si někdo povšimne mého vystoupení, ve kterém jsem pouze poznamenal, že šedesátá léta jsou pro moji generaci už hodně pasé, natolik, aby mu stálo za zmínku. Moje generace tehdy ještě nebyla na světě. Natož aby si pamatovala, že Literární noviny vycházely v nákladu 300 000 kusů. Ona podivná nostalgie za šedesátými léty minulého století tu prostě pořád je. Ale časopisy teď prostě vznikají pro jiné publikum. Dost prořídlé. Náklady časopisů jsou malé a nezdá se, že by v brzké době stouply. Škoda. Při pohledu na prázdnící se knihkupectví a narvaná parkoviště před supermarkety se mi nějak nepozdávají ta slova o kulturním a sečtělém národu. Asi někdy jindy.
Tak by mohly Literární noviny nabízet svůj kompletní obsah v placené digitální online podobě a upozornit na tuto službu masivní reklamní kampaní v nejnavštěvovanějších nákupních centrech. 🙂
No, ony Literárky nemají k internetu zrovna kladný vztah. Nemají ani svou vlastní stránku, kde by člověk aspoň mohl zjistit adresu a předplatné. 🙁
No a pak se slavní literáti diví, že je nikdo nečte! V dnešní informacemi zahlcené době se musí jinak snažit než v líných, pomalu plynoucích 60. letech, kdy zimní večery byly ještě dlouhé. 🙂