Konstantin Biebl (1898 – 1951) je jednou z mnoha tragických postav české moderní poezie. Nehledě k dobrodružnému životu (válečné nasazení, zranění, odsouzení k smrti, útěk, léčba tuberkulózy…) má tento přídech až poslední období jeho života. Vznáší se nad celým jeho dílem. Mám doma kompletní pětisvazkové Dílo vydané v letech 1951 až 1954 a asi dva výbory z tvorby. Tedy takřka všechno, to narozdíl od skoro bezbřehé tvorby Vítězslava Nezvala, kterou se mi ještě, navzdory původnímu záměru, zkompletovat nepodařilo. Ale je to právě Konstantin Biebl, kterého si z generace poetistů cením nejvíc (vědomě opomíjím trochu stranou stojícího Františka Halase). Vítězslav Nezval a Jaroslav Seifert byli sice talentovanými básníky, ale chyběla jim jistá životní zkušenost. Snad proto jsou Bieblovy verše z tohoto období méně poznamenány časem.
Báseň pochází ze stejnojmenné sbírky z roku 1925.
ZLODĚJ Z BAGDADU
Chodívá v noci po kavárnách
za hudbou a bakšišem,
stolů se chytá po stranách,
omámený hašišem.
Od noci do rána bílého,
od rána večer do úpadku,
nalejte vína bílého
na něčí světlou památku!
Kostka cukru v kávě černé,
tvé oči sladké a tvé rty sladké,
tvé bílé tělo v hlíně černé,
v hlíně černé tělo sladké!
Hlava jde sem a srdce jde tam,
po rukou z piana vykračuje:
že on sám, vždycky sám
svý koníčky okšíruje – –