Pokud je některý autor spojován s velmi nejasným označením „moravská poezie“, tak je to právě asi Oldřich Mikulášek (1910 – 1985). Což mi naštěstí vůbec nevadí. Má mnoho dobrých básní, ale i některé ne tak zcela zdařilé (např. sb. Horoucí zpěvy).
Báseň je z mé oblíbené sbírky To královské (1966), která mimo jiné obsahuje skvělý oddíl Rozhovory bláznů.
FUJARA
Z hory do hory,
se smutkem tak divokým,
jak ubili by ženu,
nese se dolem.
A do melodie
kloní se koňská šíj
nad pánem v krvi.
A ze spálenišť
trčí trám.
Proto jenom mužský,
širúch do čela,
tiskne ji vždycky k ústům,
k pomstě ji zdvíhá a k žalování
a na boha s ní volá:
„Zabili, zabili,
zamordovali!
Co ty na to, bože můj?“
A z hory do hory
ozývá se Pán: „Co já vím?
lidí se ptej!
Tenkrát hlína byla ještě nevinná
a nedržela s krví.
A žebro — bylo žebro
pro spanilé věci, i pro mocné
jak pozděj klenba chrámová
zas pro chorál.“
Možná je třeba dnes
vytrhnout je z těla jak zbraň
a srdce bude nahé —
pro větší bolest,
pro smutek divoký
do hory z hory.