Portugalská básnířka (1894 – 1930), která svůj krátký život se třemi manželstvími ukončila předávkováním prášků na spaní, své první sonety napsala již v osmi letech.
Já nejsem ničí…
… … … … … … … … … … … … … …
… … … … … … … … … … … … … …
… … … … … … … … … … … … … …
… … … … … … … … … … … … … …
Já nejsem ničí. A kdo snad by mě chtěl,
Žhavým sluncem poledním by musel být,
Oči jak čistý plamen by mít měl,
Jak věštec v nich tajemné světlo mít.
Měl by být mízou, jež poupata rozvíjí,
Šepotem, hlasem, výkřikem motýlím,
Větrem, jenž lodím plachty napíná.
Musí být takový a jiný zas za chvíli,
Silou být živelnou, jak oheň zběsilý,
Hvězdou být, jež ohňostroj hvězd zažíná.
Z portugalštiny přeložila Kateřina Ritterová (Olomouc: Votobia 1997)