Takže (pro ty, co mi napsali e-mailem, kdeže je pondělní otázka): Kdo je autorem následujích veršů?
Časem
časem člověk zšediví
časem krov i s krokví spadne
čáp zestárne (neomládne)
a čerpadlo zreziví
časem voda proudící
tlakem stále nezdolnějším
činí kámen povolnějším
nežli písek v sanici
časem hora chocholatá
zpátky ve své lože vrůstá
časem místa pustopustá
stávají se městy a ta
časem znovu uchřadlá
vplynou v prapůvodní těsto
kráčejí takto cestou
krovu čápa čerpadla
A když jsem se jen v duchu podivil, můžu taky?
Hm… šedesátá? (A vážně je tam “NEzreziví”? Nejsem valný expert na co tím chtěl básník říci, ale seděl by mi spíš opak, jak kontextově k tomu tématu zániku, tak rytmem, který je jinak důsledně dodržován – jsem se doslabikoval k 2. a 3. verši poslední sloky).
JVr: Pravda, můj překlep. Šedesátá léta by to mohla být, přesné datum vdání neznám. Zahraniční básník.
(É, nebylo by lepší to opravit přímo v textu?)
Tak to jsem vedle, podle těch rýmů a formy jsem naopak tipoval na našince. Hiršalův překlad to náhodou nebude, co?
Ne. Přeložil Jiří Pelán.
Aha, takže Ital (nebo dělá i Francouze?). Má aspoň Nobelovku? 🙂
Sladká Francie
Mám to začít obstřelovat podle katalogů, nebo to zrušíme?
Tak jo, malá nápověda: OULIPO.
Tak třeba Queneau?
Je to on.
Heuréka! Kde to vyšlo – já znám Queneauovy básně jenom v překladu Josefa Hiršala ze Světovky.
Jako příloha in Hocke Gustav René – SVĚT JAKO LABYRINT / MANÝRISMUS V LITERATUŘE