Knihy ze Salonní bibliotéhy J. Otty patří k těm věkově nejstarším v mé knihovně. Kniha Zygmunta Krasińského (* 19. 2. 1812, † 23. 2. 1859), ze které je dnešní ukázka, je z roku 1880. Rudá plátěná obálka na hřbetě dosud nevybledla, papír se neláme. Uměli staří pánové dělat knihy! I po letech je radost je brát do ruky, bez obav, že se rozpadnou a žloutnoucí papír, že se zlomí při pouhém doteku. A tak přijměte malou ukázkou z díla tohoto romantického básníka a prozaika.
Kde klid?
Tak se bouře s bouří snoubí
stálé tůní blesků v spěchu,
bez přístavu, bez oddechu –
až se sřítím v černou hloubi!
Kolikrát jsem v ryku, víru
k výši smutné zvedl zraky,
abych hledal hvězdy míru –
co jsem spatřil? pouze mraky!
„Hle, již ticho, vítr dřímá – ”
sotva chtěl jsem říci sobě,
ihned z bouře hlas mi hřímá:
„Klidu není nežli v hrobě!“
A tak stále, vezdy, všude
od kolébky bouře letí
do rakve až nepaměti,
troskou v srdci zmítat bude!
Až se všecko sřítí v jeku,
zhyne, a jen vztekuplná
na skále spát bude vlna
jako obraz věků
Řím, v listopadu 1840
přeložil František Kvapil