Jeden z nejvýznamnějších italských básníků a esejistů uplynulého století (30. října 1914 – 28. února 2005).
KŘIŽUJÍCÍ SE STEZKY
Střemhlavá voda kouří na úbočí,
kře plotů nebzučí a na moruše
si lehá mlha. Ty se odkláníš
od svého stínu, pomalu je večer.
Matné, matnější za závojem prachu
vosy bloudí a uřícení psi
a pěšiny: vzduch u jabloně zamží
duch, jenž se skokem k šeru přimísí.
Potoky voní rozpuštěným medem
a vyvětralou mátou pod mostky,
když po nich ještě s rudým sluncem přejdem
a s vláčnými barvami života.
Ty odcházíš, doznívá zvuk tvých kroků,
když sedím tu sám na náspu v té bílé
nádheře prachu, co to odchází,
co navždy odpadá od tvého boku?
Halekání pasáčků v hrdle hor
už prochládá, z lesa vydechne pára,
najednou je z ní fialový flór,
jinovatka mi sedá na šaty.
přeložil Vladimír Mikeš