Jeden z nejproduktivnějších makedonských autorů (*1920).
OZVĚNA ZBOJNICKÉ PÍSNĚ
…Střel mě rovno do očí – tam je má nenávist,
tam je i hlad mé lásky a mých snů.
Střel mě do hrdla krvavého od písně a nadávky
a nediv se, že ani mrtev neklesnu.
Ani tehdy neklesnu. I mrtev budu sám život.
Jedovaté mlhy švihaly mi bičem čelo,
deště se mi zarývaly karabáčem do páteře, do každé kůstky,
a kalné přívaly mě vlekly přes černá vymrskaná pole.
Já, zbojník, nec nemám a mám všecko,
já, ponurý hříšný tulák s tíhou prokletí,
mám jenom srdce a nic než to srdce holé.
A nic. A co bych měl? Černé hajducké ruce,
pochodně, jež kradly slunci černé světlo dvojlomné,
a ostré zuby – od skřípění, hryzání, tajemství,
a sny jen sny – bohatství smrti omámilo mne –
a dvě černé dívčí oči, dvě zářivé kočičí zřítelnice,
dvě vlahé krůpěje pláče, smíchu a touhy.
A nic. Nejsem nic. I jsem i nejsem. Pouhý
strom pro úder větru, kámen pro blesky a hromy,
před smrtí jsem stál, abych před životem neklečel chromý,
tehdy, kdy mi na kopí vlál prapor vzpoury,
tehdy jsem se smál, odhaluje krvavé čelisti,
a sekal jsem ránu za ranou.
Země, přijmi mě takového. Jsem tvé divoké houští,
mám hrdlo jako pramen nejen pro písně a nadávky,
mám hrdlo pro hurá a hurá pro útok mám
a soudruhů bezpočet takových, jako jsem sám,
a tak unáší-li mě vichr, nesměj se mi, soudružsky odpusť,
když jsem jarní píseň i když jsem vlk a vyju.
(přeložil Luděk Kubišta)