Sloupek vyšel v Tvaru č. 11 (29.05.2008)
Víkendové večery jsou již s železnou pravidelností poznamenány jedním opakujícím se stereotypem: televizní program všech kanálů působí dojmem, že si všichni dramaturgové a programoví ředitelé vzali volno. Jednou dvakrát by to člověk pochopil, takto se to nedá použít ani jako hluková kulisa. Zpravidla se nekoná ani záchrana v podobě filmového klubu nebo některého z dokumentárních filmů a půlnoční horory už také nejsou to, co bývaly. Od té doby, co z obrazovek zmizeli hlasatelé, zmizela i jedna z posledních známek člověčenství tohoto média. Vypadá to, že stejně nakonec zbudou jen playlisty generované počítačem a požadavky zadavatelů reklamy. Ostatně tak jako je tomu už ve velkém počtu rádií. A tak nejatraktivnější volbou zůstávají sobotní koncerty vážné hudby a záznamy inscenací divadelních představení. Ale proč vlastně hledět na bednu a sledovat osudy cizí, když máme žít ty své vlastní. Že televizím stagnuje nebo spíše klesá sledovanost, považuji za celkem dobrou zprávu, na které mám i já snad malý podíl.
Nedávný nedělní podvečer, konkrétně pak 20. duben, také příliš v moři ploché a hluché audiovizuální břečky nezabouřil. Ano, správně, v ten večer se v přímém přenosu odvysílaném druhým programem České televize vyhlašovaly ceny Magnesia Litera. Stejně jako vloni večerem opět provázel Jan Burian. Jana Buriana mám rád jako zpěváka. Mám rád jeho fotky, rád čas od času zavítám na jeho stránky, kde nabízí i pár pěkných písní ke stažení, nemám nic proti jeho cestopisům. Ale v tomto případě rád vzpomínám na Jolanu Voldánovou, která se dle mého soudu moderování této události zhostila lépe. Nechci to dávat za vinu moderátorovi, ale jenom z jakési morální povinnosti jsem se snažil nepřepínat a vydržet od začátku až do konce.
Literárních soutěží je relativně dost. Jen několik z nich má ale takové renomé, že jeho zvuk proniká mimo rámec odborné veřejnosti až k čtenářským vrstvám (původně jsem napsal masám, ale to bych asi přehnal). Magnesia Litera mezi těch několik vyvolených patří a aspiruje díky podpoře silné značky a slušnému marketingu i na cenu s největším mediálním ohlasem. Řekl bych, že její zvuk již předčí i státní cenu za literaturu a co do prestiže za ní také příliš nekulhá. Ponechávám stranou nyní konkrétní ocenění, koneckonců ne vždy je z čeho vybírat a každý rok se prostě neurodí stejně. Ale přesto: vítězství za objev roku v této soutěži bych osobně raději viděl udělenu za původní české beletristické dílo a ne za překlad, jakkoliv povedený může být.
Příští rok bych raději viděl přenos méně strnulý, k divákovi vstřícnější a v některých ohledech připravenější. (Například odvádění oceněných někam do zákulisí během přímého přenosu – tyhle formality by chtělo příště řešit trochu jinak a nenechávat diváka zmateného uprostřed příběhu. Ale třeba to byl záměr.) Letos to byla prostě trochu nuda. Nejvíc jsem si užil vystoupení pánského pěveckého sdružení KRÁSA, kdy jsem přece jenom trochu pookřál. Jinak je vidět, že spisovatelé zatím sebevědomím, přinejmenším před kamerou, příliš neoplývají. Težko říct zda se zde stále citelně projevuje letitý deficit v oblasti mediální výchovy a rétoriky, nebo je to dáno tím, že příležitostí objevit se před televizní kamerou mají pomálu. Nemohu si pomoci, ale „slavnostní“ večer ve mně zanechal stopu nedotaženosti, ne zcela zvládnutého přístupu a do jisté míry i promarněné příležitosti a kouzla nechtěného. U Petra Nikla, Litera za knihu pro děti a mládež a Kniha roku, jsem měl v jednu chvíli dojem, že snad tu cenu ani nechce. Možná se mi to jen zdálo. Jeho tvorba pro děti patří k tomu, co potěší a písňový text v jeho podání a podání sboru Lakomé Barky „Zlatí hadi/ zlatě kadí./ Nepoznáš,/ co je had/ a co né./ Je to tak/ ZÁ HAD NÉ!/ Zlatí hadi/ zlatě kadí.“ mi po jednom jediném poslechu utkvěl v hlavě snad natrvalo. Jakkoliv možná v té chvíli nepřesně. A to tak neodbytně, že by si zasloužil být v jiné rubrice Tvaru.