Sloupek vyšel v Tvaru č. 19 (13.11.2008).
Nejenom tento podzimu mám dojem, že o literatuře se píše víc než se píše literatura samotná. A lámu si hlavu, zda mám trpět výčitkami svědomí, že k tomu přispívám taky. Chvilku se pak v té souvislosti trápím, co zajímavého jsem v posledních měsících přečetl z nové české literatury. No, pokud to nebylo spíš z povinnosti, tak nic moc, musím sám sobě poctivě odpovědět. Co z toho bych se nebál doporučit svým známým? Byť jsem toho samozřejmě spoustu nepřečetl a spousta mi toho unikla, by mohlo být vnímáno pouze jako alibistická omluva, protože doufám, že jsem jakžtakž se orientující, a to nejdůležitější bych snad zaregistroval. Ale nezaregistroval jsem takřka nic, nakonec mne napadají asi jen Petra Hůlová a útlá Irena Dousková z Druhého města. To, že velký román nebo sbírka nevznikají každý den nebo možná ani každý rok, je pochopitelné, ale přece jen – čekání je jaksi dlouhé.
Při konfrontaci s vlastní čtenářskou zkušeností pak aktuálně vedené polemiky o krizi české literatury, a hlavně poezie, působí živějším dojmem než čtení literatury samotné. Ale i přes tuto zkušenost spíš budu stát na straně Milana Děžinského a jeho poznámek Pacient ještě dýchá (http://dezinsky.bloguje.cz), byť názory, možná se záměrnou nadsázkou, vyřčené Štefanem Švecem jsou mi také v lecčems blízké. Nejen ty z dnes již slavného článku Krize české literatury, ale také z rozhovoru na tento článek navazující. Na druhou stranu, kdyby na vznesených názorech něco nebylo, neozývá se tolik hlasů z celého názorového spektra. Ano, pacient zatím ještě dýchá. Doufejme, že dosud není v kómatu a na přístrojích. Čtenáře Edgara Alana Poa by však nemělo překvapit ani pohřbívání zaživa. Ostatně nestalo se tak již při pohřbívání knih Bohumila Hrabala? Nebyla krize české literatury již tenkrát? Škoda, že literatura se jako obvykle na stránky médií dostala v poslední době jen ve spojitosti s událostmi mimoliterárními, které se popravdě řečeno, ani literatury samotné nedotýkají. Ale i to je možná potvrzením oprávněnosti probíhajících polemik. Média jsou ještě tak ochotna diskutovat o autorech a jejich činech, o jejich dílech však už nikoliv.
Nadužívaný pojem krize, na který narazíme vlastně všude a jehož význam se pomalu nivelizuje, nezasáhnul jenom českou literaturu, ale i ekonomiku. Českého čtenáře tak může těšit vědomí, že je v krizi konečně i někdo jiný, a to rovnou celý svět. Díky globalizaci si tak užíváme pocitu sounáležitosti. Jediné pozitivní, na co se snad prý můžeme těšit je, že krom toho, že možná zažijeme renesanci “udělej si sám” a snad se tak dočkáme retra domácích zavařenin a kompotů, tak severní Amerika dokonce prý již zažívá renesanci jinou, a to v návratu ke čtení a ke knihám. Snad tato módní vlna dorazí s obvyklým zpožděním i k nám. Výjimečně bych se i těšil.
Ve svém okolí však pozoruji retro jiné. Říkám si, zda to není důsledek nějakého efektu spojitých nádob. Zda, možná jen zdánlivý, nedostatek českých autorů současných nepřivádí současné čtenáře nejenom zpět k ověřeným titulům, ale i dál do minulosti. Tak jako probíhá tato renesance zaprášených klasiků, zde míněno doslova, u mých přátel. Znovu pro sebe objevují Holečka, Světlou, Novákovou, Klostermana a další. Sám jsem nedávno ujížděl na Blouznivcích našich hor Antala Staška. Kdyby to byl ojedinělý případ, možná by to ani nestálo za zmínku, takto si říkám, proč to děláme, proč to potřebujeme. Možná jsme nasyceni variacemi, opakováním a stylistickými cvičeními, které nové generace spisovatelů vzešlé ze škol tvůrčího psaní zvládají profesionálně stále lépe a lépe, ale i s instantní příchutí. Možná potřebujeme příběh. Možná se někam vracíme, abychom tam načerpali novou sílu.
Minule se mi odpovědi nedostalo, tak já už se radši neptám, co je to ta “literatura samotná” a jestli literární “establishment” není tvoření (poiesis v tom nejširším slova smyslu) spíše na obtíž.