Jaroslav Žila byl asi první básník, se kterým jsem se setkal pracovně naživo, když jsem s ním připravoval nějaký pořad pro ostravský rozhlas u příležitosti vydání jeho básnické prvotiny Drápy kamenů (1994). Vyšla v nakladatelství Sfinga, které vydalo také první knihy Norberta Holuba, Petra Hrušky nebo Jana Balabána. Byl předvánoční čas a natáčení probíhalo v hospodě Pod Platanem, na kterou mám i jiné vzpomínky. Vzpomínám si, že již tehdy to byl samorost a jeho poezie byla osobitá, redukovaná na dřeň. Což potvrdily i jeho pozdější knihy. Pak následovala delší odmlka a teprve nyní se k vydání sbírky V hrudi pták, doprovázené ilustracemi Kataríny Szanyi, spojila nakladatelství Host a Protimluv.
Jaroslav Žila se ani v této sbírce příliš nerozepsal. Básně jsou opět jsou kusé a opět jich není mnoho. Čtyřicet. Ale přece stačí k tomu, aby zachytila úzkost a vnitřní i vnější dramata. Prostě žádná zbytečná slova navíc. Žila nepíše mnoho, ale to jím napsané za přečtení stojí.
Seděli jsme už ve stínu,
zády k domu na břehu louky.
Nedaleko ještě žhnulo slunce,
ale my cítili, že po této noci
může přijít akorát podzim
Jaroslav Žila – textař skupiny Kazachstán
Jaroslav Žila: Drápy kamenů (Sfinga 1994) – moje recenze z roku 1995