Té knize Petra Hrbáče vydané v edici Srdeční výdej jsem se vyhýbal. Nejprve jsem do ní letmo nahlédl. Zaujala především obálkou (s kruhovým výřezen podbarveným rudou, který ihned připomene japonskou vlajku), ale do čtení se mi nechtělo. Několik týdnů ležela na stole. Pak jsem ji zařadil do knihovny. Ale vzhledem k tomu, že jsem na zmínky o ní a ukázky několikrát narazil, tak jsem ji nakonec otevřel znovu. A Hrbáčova fascinace Japonskem, jeho kulturou, písmem si mne nakonec přece jen podmanila. Po takřka sto letech by česká poezie snesla nového Konstantin Biebla. Myšleno možná trochu s nadsázkou, ale zas ne tak úplně.
Horší je, že mi stále při čtení něco vadilo. A částečně to byla právě ta fascinace Japonskem, která do veršů prosakuje nejenom v reáliích (včetně vysvětlivek), ale i v přepisu japonštiny latinkou i typickým znakovým písmem.
Sbírka stojí za přečtení. Už jen pro to, že je zajímavé sledovat zralého básníka, jak se vkořeňuje do jiného kulturního světa.
KONPIRASAN
Křivé bambusy mósó
v prudkém úbočí hory
smrkají černé blesky
vzniklé tím, že slunce
lhostejně tříská
do laku taxikářských
toyot.
Byl by to snad pouhý sen,
ale moje kolena si dobře pamatují
masu schodiště,
po němž jsem stoupal
ke svatyním
vzrůstající jenom pomalu
do hlediště hory.
Další autorovu fascinaci můžete sledovat na jeho botanických stránkách http://rostliny.nikde.cz