Někdy v posledním desetiletí minulého století a na přelomu tisíciletí jsem hýřil optimismem. Myslel jsem si, že zažívám něco jako vsetínskou literární renesanci. Stále bylo živo, stále se něco dělo. Potkávali jsme se, byli. S odstupem pár roků mám někdy dojem, že tomu už teď tak není. Rozprchli jsme se, setkání je míň, zvolna fotrovatíme. Texty ještě stále vychází, podařilo se vydat pár knih a pár jich zrovna připravujeme… A tak dále. Nějaký elán ještě stále máme. Ale zvláště poslední dobou se mi zdá, viděno z dědiny na ležící půli cesty – na hranici dvou bývalých panství s rozdílnými osudy, že literární život začíná být pestřejší ve Valašském Meziříčí. Nové nakladatelství s úspěšnou knihou, literární život s čtenářským klubem okolo Schlatauerovy kavárny (a s vydanou sbírkou), nová kniha zcela nové autorky… Kvasí to, pozoruju se zájmem.