Minulý týden v pátek jsem cítil jakousi povinnost, jestli jsem se přece jen nemýlil, když jsem před lety krátce recenzoval první dvě sbírky Pavla J. Hejátka. Ani ne. Ale naživo je to opravdu o dost lepší. A vlastně při těch všech proběhlých diskuzích o angažované pooezii, které už naštěstí nějak vyšuměly a utichly, a mám dojem, že i bez nějakého zvláštního dlouhodobějšího odkazu pro českou poezii, je pro mne PJH aspoň autor, kterému to věřím. Večer na terase žerotínského zámku ve Valašském Meziříčí, který byl směsí autorské tvorby PJH a Karla Kryla a Bulata Okudžavy, nebyl večerem promarněným. Škoda jen, že zvukaře zlobila technika.