Spisovatel, pedagog (* 14. října 1865 Valašské Meziříčí – † 14. září 1942 Hranice)
Jeho život i tvorba jsou neodmyslitelně spjaty s regionem Valašska. Jeden z prvních absolventů valašskomeziříčského gymnázia, zřízeného roku 1871. Pracoval ve studentském literárním kroužku, své první básně uveřejňoval pod jménem M. Hanuš v almanachu Zora. Po maturitě se podrobil doplňovací zkoušce na Učitelském ústavu v Brně. Působil jako učitel a později řídící učitel v různých obcích regionu, nejdéle v Rožnově pod Radhoštěm a v Zašové. Představitel kritického realismu s občasnými prvky naturalismu. Ve svých dílech se soustředil především na sociální problematiku a drsný život prostých lidí v horách. Je pohřben na Valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm.
Vybraná ukázka pochází z mé oblíbené „valašské“ bibliofilie Písně smutku a radosti, kterou v Hranicích vydal známý bibliofil a vydavatel Josef Hladký jako čtvrtý svazek edice Amfora. Svazek byl vydán k desátému výročí republiky v nákladu 300 výtisků a dřevoryty vyzdobil Vladimír Šindler. Písmem Walbaum vytiskl olomoucký tiskař Josef Špaček na moravském ručním losínském papíru. Sáňka 1565.
Metoděj Jahn na portálu Osobnosti Valašska
Metoděj Jahn na Wikipedii
VLAK S RANĚNÝMI
1914
Noc byla tichá, zářijová,
rovinou jel jsem nočním vlakem.
Palaši roven měsíc křivý
symbol jak války z mráčků svítil
s hvězdami řídce rozsetými,
rovinu širou zahaluje
stříbrem svým v dál až nedohlednou.
V soumračném kupé v polosnění
maličký hlouček cestujících
klímal a dumal bůhví o čem,
pro sebe každý, nerušeně,
jakoby zeď je přehradila
vysoká, chladná, nesmiřlivá.
Najednou vlak se z dálky blížil.
Ranění! kdosi hlesl tiše –
a hned se kupé zvedlo, rázem
tlačilo k oknům zaroseným.
Ano, vlak to jel s raněnými.
V pomalém tempu, ztěžka supíc
míjela řada hrubých vozů,
napěchovaná masem lidským.
V zraky, ne v duši vtiskuje se
úžasný, hrůzný obraz války:
V kahanců záři blikající
tísní se těla zmrzačená
v obvazů běli na pelesti
ze slámy chvatně rozházené.
S horečným leskem v zřítelnicích
leží ty bídné lidské trosky
jako řad snopů na strništi.
O čem sní jenom v této chvíli?
O matkách dobrých kdesi v dáli,
o ženách, dětech, o domově
anebo kruté, rvavé řeži,
za nížto padli pod krup deštěm,
než jejich smysly potrhané
temnota náhle obestřela?
Kdo může říci?…
Jakoby přízrak za přízrakem
chmurné ty vozy ujížděly
rovinou v stříbro zahalenou.
Najednou jakby kleště chladné
stiskly mé srdce, rvavá bolest
projela duší, nevýslovná,
drásajíc nitro spáry svými.
Ó, jak se chtělo stisknout ruku,
k bědným se sklonit, zvolat aspoň
slovo to lidské, nejsvětější
za těmi, které v dálku vezli
mlčící nocí zářijovou
s měsícem jako palaš křivým,
s hvězdami řídce rozsetými.
Leč jakby ústa navždy zamlkl
vyplynulo mi dechem pouze
do noci: bratři, moji bratři…
