Čtenářský deník

Pročítám Kuldovy Moravké národní pohádky, pověsti, obyčeje a pověry a s odstupem a se vší úctou ke Skácelovi a jeho Pohádkám z Valašského království musím prohlásit, že originál je přece jen lepší. Nebo jen syrovější a méně učesaný? Možná.
Tady aspoň něco málo z mého přehrabování se v archivních rukopisech a z chystané regionální publikace literárního obrazu Bystřičky a Růžďky. První pro samé slovo kozař, druhé pro samotný obraz narušující zažitou zbojnickou romantiku.

Neviditelný zloděj – kozař
Ale byli zloději, co se dovedli udělat neviditelnými při krádeži. Říkalo se jim kozaři. – Šel člověk pěkně oděný cestou. Potkal jednoho zdejšího člověka a ptal se ho, šel-li by s ním, že se bude mít dobře. Že se však musí zavázat, kam přijdou, že bude mlčet. Ten slíbil. Vešli do jednoho kvelbu a celý jej vykradli. Obchodník nic nevěděl, ač seděl v tom kvelbě. Tak to provedli na mnoha místech. Až přišli do jednoho místa, kde měl kvelb společníkův dobrý známý. Společník načisto zapomněl na slib, a přivítal se s obchodníkem. Bylo po kúzelné moci, už nic nemohli zebrat. Pán se pohněval a společníka propustil, že on takového potřebovat nemůže.

Neviditelný zbojník
I zbojníci se dovedli udělat neviditelnými. Zabili těhotnou ženu, dítko z ní vybrali a uřízli mu ručku s prsty. Šel-li zbojník krast, zapálil ty prsty jako svíčky. Hořely-li všecky ty prsty, bylo mu znamením, že všichni domácí spí a krádež se mu povede. Potom šli krast už bezpečně.

Žebříčky populárnosti jsou vždycky ošemetné. Ale koneckonců, kde jinde bych měl prezentovat svůj názor než zde 😉
Shodou okolností je to pro mne jeden a týž časopis: Host.
Po zániku časopisů PhotoArt a Magazínu Fotografie se portfolio časopisů smrsklo, a tak máme DigiFoto, FotoVideo, Digitální foto a PhotoLife. Větší část je věnována spíše technické stránce fotografie. Kapitolu samu pro sebe představuje pak PhotoLife, ale ten jsem si doposud ani přes výhrady (viz http://blog.ondra.cz/2009/12/fenomen-karbusicky.html) nepřestal kupoval.
Za velkou chybu považuji, že se z těchto periodik vytratila fotografie, kterou lze označit za humanistickou. Tu mezeru z výše uvedených zatím nikdo pořádně nezaplnit. Řekl bych, že právě této oblasti fotografie se pravidelně věnuje asi jen literární časopis Host. Sice se jedná v jeho zaměření o okrajové téma, ale portfolia fotografů jsou přítomna v každém čísle. Takže pro loňský rok je v této kategorii pro mne vítězem právě on.
Tištěných literárních časopisů je víc. Někdo říká, že až příliš mnoho, ale já si myslím, že tak akorát. Čas od času má hluché číslo (místy i období) každý z nich (no jo, i do vlastních řad). Sice se snažím sledovat většinu vycházejících, ale je možné, že i tak mi něco možná uniká mezi prsty. Ale i tak, podělím se o svůj názor. Jsem letitým předplatitelem Tvaru, ale letos jsem poprvé váhal jestli v tom mám opravdu pokračovat. No, nakonec jo, ale nevím nevím. Uvidíme v prosinci. Literárky a A2 také nejsou přesně to ořechové, co by odpovídalo mému vkusu, byť A2 beru čas od času na milost. Takže nakonec i tady pro mne vítězí Host, který je následován Souvislostni a Pandorou. Když se tak na to dívám, tak nějak konzervativní výběr. Ale co už.

Tradiční anketu Lidových novin mám celkem rád. Malé srovnání toho, co čtou druzí a co by mi možná jinak uniklo je užitečné a přínosné. No, výsledek letošní ankety mne trošku překvapil. Samozřejmě, z druhého místa Sešitů mám radost, ale z prvního – ocenění Básní a Povídek Josefa Kostohryze – jsem byl překvapen. V paměti jsem to jméno měl, i pár básní od něj četl. Ale nějak si nevzpomínal, že by zaujaly. Jistě: o těžkém osudu žádná. Snad tedy o důvod víc po letech se vrátit a zkusit to znovu.
Ostatně právě k tomu mne vyprovokovala kniha, kterou osobně považuji za svou knihu roku. Ukázala, že s českou poezií to v uplynulém roce věru nebylo špatné. A donutila mne vrátit se k textům, které už jednou ležely na mém stole. Dovoluji si tedy upozornit na antologii Nejlepší české básně 2009, kterou edičně připravili Karel Šiktanc a Karel Piorecký. Ano, už to tu bylo, v padesátých letech, později pokus v letech sedmdesátých. Nyní tedy znovu. A dobře. Už dlouho se mi nestalo, abych měl chuť nahlas kamarádům předčítat vybrané texty a už dlouho se nestalo, aby na základě právě slyšeného šli a knihu koupili. Pořádání antologií a výběrů je nevděčná věc. A i nyní jsem zaslechl hlasy, že by to šlo jinak. Určitě ano, ale pro mne je postačující, že jsem se na několika místech s editory zcela sešel. Na jiných místech mi připravili příjemné překvapení a že místo několika textů bych zařadil jiné, je docela přirozené. Ostatně, příští rok bude mít příležitost někdo jiný.
Zmínku si zaslouží také samotná úprava knihy, která je dílem Martina Peciny, autora typografických sloupků v časopise Host a blogu Typofilos.
A tak na závěr aspoň jednu zařazenou ukázku, báseň Radka Malého se sbírky Malá tma. Tomu říkám angažovaná poezie par excellence. Mnohovrstvá. A cítíte ten smutek?

Prší a Češi opouštějí kempy

Čas plyne dvěma odlišnými tempy
Prší a Češi opouštějí kempy
Dvojhlavé karty, plastový nábytek
Na pláži leží odžitý zážitek

Smutní jak Srbové uprostřed Evropy
Bez moci, moře a Kosova Bez ropy
Zavála bríza Všecko uletělo
A má-li Balkán duši, má i tělo?

Kotorské kočky, hubené a plaché
značkují místa na mapách svým pachem
a kdyby Srbsko stokrát chtělo moře
dostane jenom jizvy Černé Hoře

Související:
Milan Děžinský: Nejlepší české básně
Ondřej Lipár: Nejlepší české básně 2009 – záznam ze křtu knihy
Fleuron.cz (Martin Pecina) – autor obálky a typografické úpravy knihy