Internet

psáno pro Host 09/2012.

Co je to eliteratura? Před patnácti lety by naše odpověď byla jiná než před lety deseti nebo dnes. A za pár let bude opět jiná, možná už zbytečná, protože třeba již nebudeme rozlišovat. Ale pravděpodobně ne zbytečná z důvodu, že by se přestalo číst. Ostatně prozatím jsem se nesetkal s případem, kdy by čtenář elektronických knih rezignoval na ty papírové nebo je zcela odložil stranou. Naopak, spíše souhlasím s tvrzením, byť jen subjektivně podloženým, že se začalo číst v souhrnu více. Je hezké, že čtečka generuje statistiky, kolik jste toho přečetli a jak rychle, ale o čtení samém a kvalitě čteného to samozřejmě nic dalšího nevypovídá.
A na otázku, proč čteme právě v elektronické podobě, si odpovědět musíme také sami.
Stránky The Electronic Literature Organization jsou jedny z těch, které možnou odpověď nabízejí.
Stojí za návštěvu již jen z historických důvodů a pro dokumentaci toho, jak rychle se vyvíjí diskurs elektronické literatury. Podstatné příspěvky zde byly publikovány v polovině minulého desetiletí, ale najdeme jak starší, tak i novější.
A při jejich čtení si uvědomíme, že máloco zastarává rychleji než diskuse o podobě eliteratury.
K těm nejdůležitějším patří příspěvky známé teoretičky kyberprostoru N. Katherine Haylesové, která se jako jedna z prvních pokusila fenomén vznikající elektronické literatury zachytit a popsat a která ve svém vědeckém díle dlouhodobě věnuje pozornost vzájemnému ovlivňování a souvztažnosti literatury a technologií. Ostatně za svou knihu How We Became Posthuman: Virtual Bodies in Cybernetics, Literature, and Informatics obdržela Cenu Reného Welleka. Na stránkách pak naleznete její známou studii z roku 2007 Electronic Literature: What is it?, která se definici elektronické literatury věnuje a snaží se definovat i její jednotlivé žánry.
Stránky dále obsahují dva sborníky, tedy spíš dvě kolekce příspěvků, které jsou dostupné také na CD-ROMu. Některé využívají multimediálních možností, tedy především obohacení o zvuk a animace. A koneckonců představují hezké svědectví toho, jak rychle technologie stárnou. Vždyť CD-ROM již zvolna odchází na smetiště dějin a technologie flash jej bude možná brzy následovat.
Nicméně i v tomto chvatu vám nic nebrání sledovat krátké zprávy redakce portálu na Twitteru: https:// twitter.com/eliterature.

psáno pro Host 08/2012.

Jsou místa, která na mapách nenajdeme, a přesto v jejich existenci věříme. Jedním z nich je i Macondo Gabriela Garcíi Márqueze. Není divu, že má svou vlastní stránku na Wikipedii, ani to, že bývá ztotožňováno s autorovým rodištěm městem Aracataca. Ale my, jeho čtenáři, se tomu zdráháme uvěřit. Stejně tak i jeho filmové podobě.
Jak se bohužel u poslední adaptace, tedy Lásky za časů cholery, potvrdilo, přerod literárního díla do jiné podoby má svá úskalí. Neživé Macondo, které film nabízí, je toho důkazem. Snad kromě Jména růže si nevybavuji film, který by se vyrovnal své předloze. Snažím se tedy nesrovnávat, ale někdy to prostě nejde, obzvlášť tehdy, když máte dojem, že režisérova interpretace se zcela minula s vaší a svou milovanou knihu v ní takřka vůbec nepotkáváte. Byla tak prosta vůní a esencí života?
Letošní okurková sezóna sice nenabyla tradiční hloubky, neb noviny nakonec o čem psát měly, ale přece jen prostor dostaly i méně obvyklé zprávy. A dostalo se i na literaturu. A tak jsme se dozvěděli, že se už asi nedočkáme nového Márqueze. A četli o tom, že GGM postihla dědičná choroba a ztrácí paměť. Tedy choroba, kterou jsou stiženi i jeho románoví hrdinové. Novinku, která je známa již několik let. Paměti však zůstanou s největší pravděpodobností nedokončeny. Znovu jsem si tedy prošel stránky autorovi věnované a byl jsem překvapen.
Nezměnilo se toho mnoho. K stále nejlepším stránkám patří http://www.themodernword.com/gabo/. A ta je již pět let neaktualizována. K další význačnější stránce http://cvc.cervantes.es/actcult/garcia_ marquez/ se dostanete až později, tak na druhé nebo třetí stránce výsledků. Ovšem kdo se prokliká v rychlé době až sem? Důkaz toho, jak je prizma internetu zrádné a výsledky předkládané dominantním vyhledávačem ošidné. Obraz GGM na internetu jeho významu literárnímu spíše neodpovídá.
Žádná rozsáhlejší prezentace autora nevznikla, stejně tak ani jeho autorské stránky. Marná sláva, v případě tohoto autora internet selhává. I to je dobré vědět.
A protože všechny jiné interpretace Márquezova díla zatím zůstávají ve stínu ilustrací Borise Jirků, navštivte aspoň jeho stránky na http://www.borisjirku.cz, kde si je můžete připomenout.

psáno pro Host 06/2012.

S bouřlivým atakem sociálních sítí a rozvojem elektronických čteček znovu zažívají svou hvězdnou hodinu i komunitně pojaté projekty pro čtenáře knih. I když s jejich užitečností lze někdy polemizovat, rozumím tomu, proč vznikají, a chápu, že jejich zakladatelé hledají model, který by jim v konečném důsledku přinesl zisk. Kdyby totiž šlo jen o možnost sdílet s přáteli a známými informace o přečteném, postačil by k tomu koneckonců skript pro tvorbu wiki. Je dobré si připomenout, že se nejedná se o žádnou převratnou novinku, a podobné projekty cílící na čtenáře a jejich sociální vazby jsou tu s námi již řadu let.
Těch známých i méně známých je mnoho (např. GoodReads, LibraryThink, BookJetty, WeRead, aNobii, Reader2, BookGlutton, Listal, inReads, Readmill, Rethink Books, Bookwormr, BookShout…). Svá želízka v ohni mají i výrobci čtecích zařízení, jmenujme aspoň Amazon s jeho Shelfari nebo Apple s univerzálněji pojatým iTunes.
Tyto projekty, které jsou propojeny s konkrétními zařízeními pro četbu e-knih, mají asi větší šanci na úspěch než jen ty komunitněji pojaté, neboť disponují finančním zázemím i marketingovou podporu.
Všechny se snaží najít osobitý přístup, ale v základu se jedná o možnost nabídnout čtenářům platformu, kde se mohou střetávat a ke knihám vyjádřit. A to zpravidla za to, že strpí nějakou tu reklamu, díky sociálním vazbám a znalosti čtenářského vkusu stále lépe cílenou; ale jde i o ztrátu části soukromí. Propojení s účty modrého moru (Facebook) nebo velkého bratra (Google) se pak stává takřka povinností. Je to koneckonců logické. Zaprvé je to jednoduché a zadruhé — bez nich „to nejde“. Uživatelé jsou cháska líná a znovu a znovu se registrovat nechtějí. Ale nějaké ty neobsazené skulinky se ještě stále najdou, a to i na našem trhu. Jedním z projektů, který na tomto poli zkouší štěstí, je česko-slovenský Bookfan, jenž při svém uvedení získal poměrně značnou pozornost. Stejně jako jiní nabízí možnost dát tip na známé knihy, které by jim možná unikly.

I v českém prostředí však existuje konkurence, například v podobě projektu Knihožrout. Přejme mu tedy úspěch. Je však dobré mít na paměti, že výčet projektů, které již skončily, je delší než seznam těch úspěšných.

psáno pro Host 03/2012; od napsání a zveřejnění sloupku nějaký ten čas uběhl a stránky se i dále měnily a snad i mění k lepšímu, uvidíme, kam se posunou s obměněnou redakcí

Pokud své internetové stránky inovuje periodikum, které se řadí (chce být řazeno) k tiskovinám v oboru k nejprestižnějším, pak pozornost věnovaná této změně je téměř povinná. Ano, po letech stagnace se stránky jednoho z nejčastěji vydávaného literárního časopisu u nás, Tvaru, konečně dočkaly proměny, lépe řečeno aktualizace. Po vizuální stránce se nejedná o nic převratného, i v novém „vzhledu“ působí poněkud mdle. Leckteré internetové prezentace českých tištěných literárních periodik jsou na tom zkrátka lépe. Zvláště pokud je srovnáme s Literárními novinami (http://literarky.cz/), Revolver Revue (http://www.revolverrevue.cz) či s revue Plav (http://svetovka.cz/) nebo třeba i s prezentací mnohem mladších Kulturních novin (http://www.kulturni-noviny.cz). Trendová grafika webu sice jeho obsah nenahradí, ale v tomto ohledu se přece jen jedná o promarněnou příležitost, jak zaujmout přesycené publikum a třeba i přitáhnout nové čtenáře. Redakci se každopádně patří poděkovat i za tento posun a zahlazení letitého „technického manka“. Konečně bude důvod, proč se na stránky Tvaru vracet častěji. Oproti tištěné verzi jsou oživeny rubrikami Audiokoutek, Novinky a Báseň pro tento týden. Z redakční zprávy publikované k novým stránkám zaujme rezervované stanovisko k otevření diskuzí — snad poučení příklady odjinud (např. Aluze a případ Libora Pavery nebo na více místech dosud probíhající diskuze k angažované poezii, která započala právě v Tvaru). Některé příspěvky publikované v tomto literárním obtýdeníku si sice o reakci přímo říkají, ale na druhé straně, bez různých efemérií, kterých je internet plný, se nepochybně obejdeme.
Nechť je vsáknou třeba sociální sítě, ke kterým redaktor Michal Škrabal (odpovědný za webovou prezentaci Tvaru) ve zmíněném prohlášení zaujímá zdravě rezervovaný postoj. Samozřejmě potěší i příslib, že stránky Tvaru by měly časem obsahovat archiv všech vydaných čísel počínaje rokem 1990.

psáno pro Host 02/2012

Česká literární scéna časopisy věnované převážně poezii skutečně nepostrádá. Je zde Psí víno, které má stále podtitul „Časopis pro současnou poezii“, byť za dobu své existence prodělalo více proměn. Z internetových projektů je zde minimálně Divoké víno. Vzpomene si ještě někdo na časopis Obratník? Časopis, který by byl věnován pouze experimentální poezii, však nemáme. Původně jsem se domníval, že s rozvojem internetu a jeho možnostmi zažije experimentální poezie svou renesanci, či spíš nový vzmach, ale nic tomu nenasvědčuje.
Na slovenský magazín Kloaka pro experimentální a nekonvenční tvorbu, vydávaný sdružením Literis, jsem poprvé narazil v roce 2010 a od té doby patřím k jeho pravidelným čtenářům, neboť jeho doposud vydaná čísla jsou k dispozici také ke stažení ve formátu pdf. Časopis sice vychází i v tištěné podobě, ale přiznávám, že tu jsem v rukou doposud neměl. I přes výlučné zaměření se redakčnímu kolektivu daří časopis vydávat druhým rokem, což překonalo mé očekávání. Kromě poezie dostávají prostor i další obvyklé časopisecké formáty, rozhovory, eseje, recenze. A u experimentální poezie nepřekvapí, že důležitou roli hraje i výtvarná složka. Krom samotného periodika naleznete na stránkách i další informace o dění spjatém s časopisem a experimentální poezií nebo také experimentální sbírku Energy Kamila Zbruže.
V době psaní mého „tipu“ byla na stránkách zveřejněna i ochutnávka z příštího čísla v podobě recenze na básnickou sbírku Ondřeje Buddeuse 50 007 znaků včetně mezer. Může nás těšit, že reflektována je tak i zcela aktuální tvorba z českého prostředí, navíc taková, která za pozornost skutečně stojí.
Časopis možná nezaujme všechny čtenáře a pravděpodobně na to ani neaspiruje, nicméně pro seznámení se s jedním směrem vývoje poezie může být návštěva jeho stránek užitečná.