Kdo je autorem?

Pro dnešní hádanku jsem vybral následující úryvek. Je ze knihy, kterou teď čtu celkem často. Kdopak je jejich autorem?

„Otevři mi, otevři mi,
princezničko rozmilá,
však dobře víš, cos mi včera slíbila.
U studánky, u vodičky studené.
Otevři mi nejmladší,
nebuď z kamene!“

Podzimní hádanka pro jarní pondělí. Kdo je autorem následujícího textu?

PODZIMNÍ DEN

Pane: je čas. Byl léta velký dech.
Teď na sluneční hodiny vrz v půli
stín svůj a vůli v nivách větrům nech.

Posledním plodům vel se naplnit;
dva jižnější dny dej jim ještě, pohni
je, by se naplnily a vžeň je v ohni
do těžkých vín poslední sladký třpyt.

Kdo dům teď nemá, už jej nevystaví.
Kdo teď je sám, bude jím dlouho, jist,
bdít bude, dlouhé listy psát a číst
a bát se alejí, když neklid rvavý
žene i s ním jak v sistrech listí svist.

První dubnová hádanka. Kdopak napsal následující báseň?

Dubnové akáty – hlavy Gordon
tváří v tvář obloze nastavené.
Zaťaté, vrásčité, zkrabacené.
V pláštěnkách jdeme pod tím kamením,

bezbarvým, stojatým, jako slepci,
jimž netečný hlas všechno popisuje.
Jak kopí do výše trčí túje.
Kyselo v ústech. Chcípání pily

v dalekých lesích, kde na vteřinu
lesk pochodní, luceren a zbraní
zahlédnem. Zpět po hlase. Ve schránce
noviny s článkem o Zmrtvýchvstání.

Tak i o velikonočním pondělí je tu pro ty, co přežili, pravidelná hádanka. Tentokrát je se sbírky českého autora, kterou nemám, ale kterou bych chtěl. Takže: Kdopak je autorem?
A ještě malá poznámka, v pátek nastupuji do nového zaměstnání, takže prodlevy mezi mými reakcemi v následujících dnech a pravděpodobně i týdnech budou mít větší rozestupy.

* * *

Padá hvězda
vosím hnízdem
polehoučku
kolem očí do úst

jizva za rty
plná světla
zase mizí
to nic, to přejde

tenká blanka světla
nakřáplá
tlačí na víčka
dech se láme

hvězda naruby
naráží na zuby
až ji spolknu
sklouzne dolů

zrána znovu
očima ušima střemhlav ven

Tak dneska jedna těžká. Myslím, že hodně. Uvidíme. Autorem je Čech, báseň vyšla knižně. Tak, kdo je autorem?

MALÁ NOČNÍ

Rozhněvat ticho

(mžitky svíce)

Adam si sáhl na žebra

Ty posbíráš vše do krabice:

Je půlnoc
Už se nežebrá

Protože jsme v sobotu shazovali stoleté dubisko, tak si dneska dáme jednu tematickou. Kdopak je tedy autorem?

VYRUBANÝ LES

Mé srdce porubaný les
Mýtina vykotlaných pařezů
světélkujících na úpatí noci

Kde jsou mé krásné stromy
hučící snové mládí
s korunami u nebes?

Postínány dole u země
Kořeny však svými pařáty
zpola v hlíně zpola vyčnělé
když v zemi zarůst nemohly
se drží křečovitě rozpjaty

Mé srdce vyrubaný les
Pokácený hájek zpívajících žen

Mé srdce rozervaná průrva
ale u propasti zlatý kvítek
a v hlubinách pod skalami
říční něha klokotá

Pondělní otázka: Kdo je autorem následující básně?

Lopota

Blůzu pocákanou barvami
navlékám každé ráno znovu, znovu,
prázdný, jak bývá Měsíc v novu,
když mlčí nad námi.
Jak Pierre Bonnard a jeho včelí nos,
když na míse ti jablka svá skládá,
k novému dni čichám, ještě bos,
jak voní, jestli si mne žádá.

Jste to vy, má jitra zářivá?
Už tak blízko u jeseně.
Dní i vlasů mi teď ubývá.
Je jich stále méně, stále méně.

Co sis nastřádal, to máš.
Z ničeho nic nerodí se.
Celý život jako kvaš
nanášíš na plátno lysé.

Kéž se k sobě vroucně přitulí
barvy na tom plátně vrchovatém,
červny, jež mne rychle minuly
a nepopsaly mne svým zlatem.

Je to možná něco víc než sen,
je to možná něco víc než slova.
Stokrát žízeň po výškách jak sten
rozdírá zas prsa Daidalova.

V lopotě setrvám do večerního stínu,
počkám na odlet špačků, na husy.
Až do konce nic si neprominu,
úlevu neposkytnu si.

Tak i dnes, byť o něco později, je tu otázka: Kdo je autorem následující básně?

Mám rád

Telefonní seznam jmen nenosím v hlavě
mám rád obyčejné věci
cvrčka v trávě
pomalovaný hliněný džbán
zázračnost řeči
kruhy na vodě pád kamene
a rudý jazyk plamene

V protokolu se nevyznám
v titulaturách a poctách
Mám rád co má váhu
co má barvu a není bez obsahu
křemene železa a mědi
jazyk bez cukru a octa
nevyhýbavé odpovědi

Neúčtuji má dáti dal
překračuji s námahou kopce
mám rád zlaté dukáty
podbělů co ústa otvírají klíčem
jantar slunce zrající v perlorodce
a teplou ruku která ti
pohladí mlčky čerstvé rány bičem

Opět pravidelná pondělní otázka.

Pouť k černé Madoně na Loretu

Kterýpak básník není negrem?
(Marina Cvětajevová)

K tobě teď s prosbou jdu,
má černá Matko z Lorety,
neboť jsem černý jako ty
a z určitého pohledu
jsem negr
od hlavy až po paty,
dle jistých náhledů
jsem negr,
negr proklatý,
a tak jdu s prosbou,
abych zbledl.

To se ví, zbledl
jsem v zorném úhlu těchhle pohledů,
v úhlu těch předpotopních náhledů,
jinak se ovšem černat chci,
jak nejlíp dovedu.

A když jsem vzhlédl
tam v Sancta case
k Madoniným rtům,
myslím, zašeptala: Si,
žij synu ve své kráse
a černej do krásy,
jen nechtěj vypadat jak lilium.

Po víkendových oblevách vypadá krajina nějak posmutněle. Tak aspoň jednu veselou. 🙂 Kdopak nám ji napsal?

* * *

Znám jednu ženu
scházíme spolu pod Bulovku
do libeňského přístavu
kde jsou remorkéry
na krátkém úvazu
nemám svůj byt

beru ji za ruku
kličkuje mezi loužemi
už měsíc ji dobývám
mlčí a tím ve mně nechává
zrát pocit
že jsme si tak podobni

budu ji nenávidět
kopat do hromady svršků
který vyházela ze skčíně
ještě to nevíme

ještě nevíme
že budeme mít skříň
a ty hadry neví
že v ní budou
než mi skříň
odveze