Nezařazené

Tak jsem dočetl Sedmikostelí od Miloše Urbana a taky Paměti poslance parlamentu. První je lepší. Shodou náhod jsem k tomu byl částečně přinucen, neboť jsem místo nemocného Jirky Hrabala měl ve Vsetíně moderovat besedu s tímto spisovatelem. Ta byla sice nakonec zrušena, ale aspoň mne to donutila k přečtení většiny možných recenzí a rozhovorů. Taky jsem si při tomto románu vybavil jedno odpoledne mé stáže v holandské televizi, kdy mi ve zvonici starého (novo)gotického kostela zvuk zvonů takřka utrhl uši. Ale za ten zážitek to stálo. Vášeň hrdinů této knihy pro gotiku dokážu pochopit. A kniha je to dobrá!
A tak místo do knihovny jsem včera zašel do knihkupectví. A to překvapení! Nakladatelství Hynek obnovilo teoretickou edici Dílna, kterou kdysi dávno vydával Československý spisovatel. Naštěstí zůstala zaměřena na literární teorii a vědu. První svazek (Vl. Borecký: Teorie komiky) mi nějak unikl, ale jsem šťastným vlastníkem druhého svazku – Michal Ajvaz: Sny gramatik, záře písmen. Už při čtení Zlatého věku a předešlých knih jsem si říkal, kde u Ajvaze končí hranice mezi prózou a teorií. Nevím. Asi není. Na první listování vypadá kniha zajímavě. Snad tento dojem zůstane i po přečtení.
Jako čtvrtý svazek jsou avizovány Dějiny věčnosti J. L. Borgese! JO! Už aby to bylo.

Tak jsem se dočkal. Jeden z mých oblíbených vyhledávačů Gigablast konečně umožňuje přidávání odkazů. Jistě Google je stále Google, ale proč být odkázán jenom na něj. Je sice nejlepší, ale jeho přílišné prvenství a popularita se může stát i svazujícím. A taky mám čas od času chuť vidět výsledky seřazené v jiném pořadí a podle jiných kritérií. 🙂 Výborné výsledky dává taky Alltheweb. Pro české stránky je tu samozřejmě Jyxo.cz.
Odkazy na spoustu dalších obvyklý i méně obvyklých vyhledávačů najdete na Webmaster world: Alternative Search Engines.

Tak to už jsem nezažil dlouho, aby si komerční rádio vzpomnělo na výročí některého ze spisovatelů. Apollo se ale pochlapilo a překvapilo, a tak jsem se dozvěděl, že v Petrohradu se chystá instalace Haškovy bronzové sochy. Stejně sice zas přeladím na Vltavu. Ale i tak drobný dík, na tuto důležitou informaci jsem v posledním Tvaru nějak nenarazil. Poslední číslo (8/2003) je mu totiž takřka kompletně věnováno. Teda až na pravidelnou recenzní přílohu a poslední stranu časopisu s oblíbeným comicsem Zlá ovce Michala Jareše. Toho ostatně můžete znát i jako autora „Umbertovského“ comicsu z Textů A proč vlastně haškovské číslo? Jaroslav Hašek – *30. dubna 1883 v Praze / + 3. ledna 1923 v Lipnici.
Trošku mne překvapila strana 17, na které je otištěn výběr odkazů na stránky s haškovskou tématikou. Ale proč ne. Mezi perličky patří například ruská stránka http://lib.ru/GASHEK/ z velmi známé a výborné (!!!) Bibliotéky Maxima Moškova, ale i řada dalších tipů.
Jen tak na okraj: Haškovy povídky mám raději.

Když jsem se před několika lety poprvé setkal s vydavatelem Psího vína, básníkem, výtvarníkem a kulturním organizátorem Jaroslavem Kovandou, tak můj první pocit byl rozpačitý. Vinu na tom nesu především já, protože jsem nevěřil jeho upřímnosti, se kterou již tehdy nabízel spolupráci. Texty již měly v existenci drobný náskok, který si kupodivu uchovaly dodnes, a snad i odlišnost, pro kterou považuji samostatné trvání, i přes dosud platnou a opakovanou nabídku, za opodstatněnou. Přesto formu nějaké bližší spolupráce neodmítám.

Nyní vyšlo první pozměněné vydání Psího vína v nové podobě, rozšířené o první číslo divadelního časopisu Remazury, který by měl mapovat dění na Moravě a ve Slezsku. Jsou to dva časopisy v jednom, se dvěma oddělenými a nezávislými redakcemi. Přesto si
myslím, že i přes tuto skutečnost, v povědomí vždy bude Psí víno a Remazury budou vnímány spíše jako příloha, nikoli samostatně. Podobně jako je tomu u Nových knih a Literárních novin.

Toto však není jediná změna, kterou, za vstřícnou cenu 30,- Kč, aktuální číslo přináší. Časopis věnovaný čistě poezii se nyní rozšířil i o prózu. Na jednu stranu je to škoda (pro autory poezie,kterým tak ubylo místa), na druhou ne (pro redakci a čtenáře). Psí víno je nyní pestřejší a zajímavější. Na více než padesáti stranách je toho ke čtení dost. Namátkou Imre Kertész, Sándor Márai a na úryvek z knihy Zpověď, nebo na blok slovenských překladů ruské poezie. I přes pozměněný charakter si Psí víno stále ponechává podtitul časopis pro současnou poezii, a tak není zapomenuto ani na ni.

Už mne to nebaví. Sice čtu. Fotím po baráku pavouky. Asi jsem úspěšně jsem předal bacily dál. Je mi mnohem lépe. Nic člověka nepotěší tak, jako neštěstí druhého. Počet nakažených stoupl na tři. 🙂

Přiznám se, že k publikaci Institutu digitální fotografie Fotografování s digitálním fotoaparátem autorů Ondřeje Neffa, Jana Březiny a Petra Podhajského (jinak Institut digitální fotografie) jsem přistupoval s lehkou nedůvěrou. Snad je to tím, že je na internetu nějak „přeneffováno“. Ale byl jsem příjemně překvapen. Příručka vyšla v edici Praktická fotografie a přesně tomuto názvu odpovídá. Jistě, ke každému digitálnímu fotoaparátu bývá manuál, kde by mělo být to hlavní vysvětleno, ale jejich kvalita bývá různá a řadu problémů zůstává nepovšimnuto stranou. Kdo musí pravidelně upravovat upravovat fotografie s digitálních fotoaparátů, tak ten se v řadou v brožuře popisovaných problémů už určitě setkal. Od těch základních chyb fotografa, jako je špatná kompozice, prachová zrnka a dech před objektivem, až po chyby vyplývající z omezení současného stavu digitální fotografie: nedostatečná a neostrá kresba levnějších modelů, hloubka ostrosti, přepálené fotografie, vyvážení bílé barvy atd. Opravdu je zde popsána velká část problémů, se kterými se lze setkat. Samotný popis by ale asi byl zbytečný, kdyby nenabízel řešení. A ta tu jsou! Srozumitelné, ilustrovány příslušnými fotografiemi, s chybou i se správným řešením. Nechybí ani praktické tipy a triky, jak například aspoň částečně nahradit stativ v terénu pomocí provázku a stativového šroubku. Jediné, co mne na této praktické brožuře mrzí, je přítomnost celkem rozsáhlé reklamy, která krade místo. Sice je to reklama pouze na digitální fotoaparáty, a tak příliš neruší, ale i tak mohlo být méně. Naštěstí se její přítomnost ani v nejmenším nedotkla obsahové části brožury, a tak není preferována žádná značka a většina informací je použitelná pro práci s většinou amatérských a profesionálních fotoaparátu. Takže i pro můj Ricoh. Ale jak autoři správně dodávají, pro majitele levných a chudě vybavených šunek bude většina informací k ničemu.
Cena 192,- Kč je vcelku odpovídající, když uvážíme, že je zde i CD a na něm sbírka specializovaných nástrojů pro práci s obrazem. Jsem rád, že je zde zastoupen i Gimp, který je zdarma a dokáže ve většině operací nahradit Photoshop. Je zde sice jenom stabilní řada ve verzi pro Windows. Pro Linux existuje vývojová verze, která toho nabízí víc. Ani ona ale nepřináší, bohužel, podporu barevného prostoru CMYK. Pokud však nechystáte fotografie pro tisk, pak vás toto omezení nemusí vůbec trápit. Mne trochu trápí. Smůla, z licenčních důvodů prý ani tento barevný model nebude podporován. Možná by nevadilo nějaké rozšíření ve formě komerčního pluginu. Pro Windows je tu ještě kvalitní Paint Shop Pro, prohlížeče exif informací, prohlížeče obrázků, off-line verze serverů věnovaných digitální fotografii a úpravám fotografií. Z těch méně známých editorů mi zde ale chybí na Slovensku vyvíjený Pixel 32, který opravdu lze považovat za konkurenta Photoshopu. Navíc existuje nejenom ve verzi pro pro operační systém Windows, ale např. i pro QNX, BeOS, Solaris, Dos. A umí opravdu většinu z toho co Photoshop. Něco lépe, něco hůř, něco jinak. Za minimum ceny. Takže pokud si nemůžete zvyknout na netradiční ovládání Gimpu, nebo je pro vás Photoshop příliš drahý, tak si zkuste ze ze stránek Pixelu 32 stáhnout zkušební verzi.

Tak to vypadá, že GeoURL se nakonec i v Čechách dočká obliby.  Po mých „osvětových“ článcích K čemu je dobré GeoURL?  a GeoURL? Že by… se rozhoupal i DigiWeb (9. 4. 03 – Geografická adresa vašeho webu?) a Sova v síti. Návštěvnost mají pravda o něco větší, takže snad zelených ikonek na stránkách přibude.

Začínám mít dojem, že Paralen je zázračný lék. Nebývávám nemocen a věren rodové sedlácké tradici prášky takřka nekonzumuju. Přesto jsem v lékařské ordinaci vesnického lékaře pravidelně obdarováván několika krabičkami tohoto univerzálního vyháněče ďábla. Při pohledu na skříň nacpanou tímto lékem si říkám, že Léčiva a.s., Dolní Měcholupy by aspoň k Vánocům mohly zaslat našemu panu doktorovi děkovný dopis.

Ale lhal bych sám sobě, kdybych nepřipustil, že při pohledu na bílé pilulky, v půli rozdělené ryskou, ve mně nevyvolávají pocit nostalgie a smutku, za jiným jeho příbuzným – Acylpyrinem. Neboť to je ta chuť dětských nemocí, propocených prostěradel a tajemného kysela na jazyku, kterou postrádám

PS:
K našemu panu doktorovi mám pozitivní vztah. Před léty mi na ambulanci zašil cca 30 cm tržných ran po zubech německého ovčáka, se kterým jsem já, neatletické dítko, dokázal vyšplhat do koruny jabloně, než se teda občerstven svačinou pustil. Takže doufám, že kdyby se mé nachlazení přece jenom zvrtlo v něco nepříjemnějšího, tak že bude aspoň ten paralen.

Protože počasí v uplynulých dnech, a dnes taky, vypadalo stejně jako na výše uvedené fotografii, tak si dám od internetu asi trošku oddych. Přinejmenším do příštího čtvrtku. Nachlazení je nepříjemný společník.

Celý natěšený jsem začal číst poslední čísla těchto literárních časopisů.  Dobrá adresa mne ale příliš nepřesvědčila. Nestává se to u tohoto časopisu často, ale dubnové číslo je takové nějaké plané. Že by ubývalo sil? Těžko odhadnout. Vyšlo později než je obvyklé. I když dva dny zpoždění není v případě literárních časopisů nic než mžik oka. Ale abych jenom nepopichoval „konkurenci“, potěšil mne článek Miroslava Cingla Do nového tisíciletí s novou reklamou. Jo, masáž a vymývání hlav musí být! Taky připomenutí edice Thesaurus Absonditus nakladatelství Atlantis v recenzi na G. B. Manniho Věčný pekelný žaltář od Martina Beláska potěšilo.
Ani Tvar není v posledním čísle tak úplně pln střelného prachu. Ale pořád lepší a hlavně literárnější než Literární noviny. Skvěle jsem se bavil při Deníku diluvianta Lux von Duxe (Patrik Linhart) [Jeho prózy ostatně najdete i v Textech 28]. Ale nejlepší z celého čísla je příloha: Kateřina Bulínová – Vizuální poezie (Obrazové texty v Evropě od starověku do raného novověku). Lahůdka. Milá a potěšující. Na něco podobného jsem kdysi dávno narazil v starém Plamenu z let šedesátých. Radost číst – prohlížet. Škoda jen, že novinový tisk jemnějším kresbám příliš nesvědčí.