Plnicí pera a inkousty

Když jsem viděl, že toto Penco má hrot, na kterém je, kromě znaku této pardubické firmy, ještě nápis Imperial, bylo jasné, že se ho pokusím v aukci koupit. Více o historii per Penco v jednom z mých předchozích příspěvků. Takže dva nevlastní sourozenci z jedné továrny.

 

Padesát odstínů břečťanu

 

Mám na hraní nový vzorek inkoustu, který mi zaslal pan Josef Planeta (planeta@iach.cz). Jedná se o jeho verzi 5.2 permanentního, neutrálního, syntetického fero-galátového inkoustu, připraveného bez použití duběnek. Duběnky jsou přírodní produkt, a tak je každá várka inkoustu z nich uvařená trochu jiná. Při použití chemických látek by tedy měla být zaručena stále stejná barevnost. Jeho autor chce vytvořit inkoust, který by byl náhradou inkoustu duběnkového, a tedy vlastně i dokumentního. Měl by tedy dobré archivační vlastnosti, odolnost proti slunci, vodě. A zároveň netrpěl neduhem inkoustu duběnkového, tedy jeho kyselostí, která časem degraduje papír.
U inkoustu nás ale zajímá hlavně to, jak se s ním píše, Takže pojďme na to.

Inkoust jsem postupně zkoušel ve třech perech: Pilot Metropolitan s hrotem M, Parker IM s hrotem F a PenBBS 323 s hrotem F-bent. V peru Pilot Metropolitan, se kterým jsem zkoušel nejvíc, patřil k těm vlhčím. Přesto inkoust schne poměrně rychle, do papíru se zapíjí bez problému. Při psaní má lehký nádech do fialova, tedy pokud ho rozmažete prstem nebo namočíte ve vodě. Krytí je fajn. V peru nezasychá. Na běžném kancelářském papíru 80 g jsem ani nepozoroval nějaké propíjení. Snad jen lehký ghosting. Podle autora ani netvoří v peru nějaká rezidua (po roce používání zatím nemusel čistit). Po tom krátkém používání mohu potvrdit. Také v peru PenBBS nebyl žádný problém. Pouze tato starší verze Parkeru IM trpěla tvrdým startem, ale to se všemi inkousty, obecně známý neduh tohoto modelu.

Inkoust jsem používal jenom krátce, takže archivační vlastnosti nemůžu nějak potvrdit, ty prověří až čas. Ale zkoušel jsem aspoň voděodolnost. Lehké rozpití se ustálilo asi po třech minutách. Ani po přibližně další čtvrthodině už nebylo další vymývání patrné a již se dále ve vodě nerozpíjel. Taky je nutné vzít v potaz skutečnost, že se jednalo o poměrně čerstvý text starý jen dva dny, inkoust by tedy měl dle tvůrce ještě nějaký čas zrát. S odstupem by mohl být tedy ještě lepší, ale i tak je myslím v tomto ohledu výborný, jak je ostatně patrné z posledního snímku s vysušeným papírem. (Podle autora inkoustu je k dokončení chemické přeměny zapotřebí něco přes týden, v porovnání se dvěma dny se pak vodostálost výrazně zvýší.)
A jak si vede ve srovnání s běžnými inkousty? Černých mnoho nemám, Parker došel, takže srovnávám s inkousty Rohrer&Klingner Leipziger Schwarz, Herbin Perle Noire, Kooh-i-noor černý. Jak je z připojených snímků patrné, tak R&H LS má okem patrný lehký nádech modré, KIN pak nádechem zelené. Neutrální bez dalšího barevného tónu je pak Herbin.
A závěrečné zhodnocení? Za mě dobrá práce a mám radost, že jsem mohl vyzkoušet něco nového. Určitě bych dostupnost tohoto inkoustu uvítal.

Je to jen pár týdnů, co tajvanský Laban uvedl svou řadu inkoustů inspirovaných řeckou mytologií. Řada je to pěkná, ale protože oranžovou používám zcela výjimečně a dávám přednost temně modrým a širokému spektru zelených. Poseidon už je ale mimo, takže tu na mě z celé řady zbývala pouze lahvička s inkoustem Artermis Navy Blue. Taky skoro pětistovka za lahvičku není málo, byť drahoty japonských a jiných značek ještě nedosahuje. Aspoň že je v lahvičce 50 ml. Určitě lze ocenit krásné balení a přiložený letáček. Trochu mne jen zarazilo úzké hrdlo lahvičky. Suverénně nejužší ze všech lahviček inkoustů, které mám, takže je celkem je s čím srovnávat (pokud teda pominu ty malé).

Artemis je bohyně Měsíce, měsíčního svitu, sestra boha Apollóna, jeho starší dvojče. Krásná a urážlivá bohyně lovu. Zvolená barva tak s odkazem na noc docela dobře koresponduje. Vzhledem k barvě jsem inkoustem naplnil starý Centropen 10016. Oba si navzájem rozumí bez problémů. Jak je z fotografií patrné, tak je to temně modrý inkoust, opravdu sytý a s vysokou kryvostí. Žádná vyblitina. Pro mě velmi příjemný odstín. Na běžném kancelářském papíru zasychá poměrně rychle. Je tmavší než Parker Quink Blue Black a o něco světlejší než Blackbird Magpie Blue/Black, aspoň pro rychlé srovnání. Pokud jste milovníci této barvy, tak lze jen doporučit.

Pera z poválečné produkce pardubické firmy Penco s námi příliš dlouho nepobyla. Škoda. Pokud se ohlédneme do historie, tak musíme až ke známé pardubické firmě J. Brod, ta byla za okupace germanizována (Füllhalter-Fabrik Gerlach & Bezner) a vyráběla se pera Imperial. Na která se také dá ještě narazit. Na konci války byly Pardubice několikrát bombardovány a při jednom z náletů vzala za své i továrna. Po osvobození vzniklo z Imperiálu družstvo Penco, a to na ustavující schůzi 17. 10. 1945. Vyráběla se zde pera Lux, Junák a jiná. Po 10 letech bylo družstvo přejmenováno na TVAR Pardubice, výrobní družstvo zaměřené na zpracování plastických hmot. (A jen pro doplnění: existovala i italská pera Pen-Co (Penco), která jsou ve světě známější.)

U mého Penca Lux původní hrot zmizel v proudu času… Nahlodán minutami věčnosti nepřežil mou snahu o záchranu a zprovoznění, a tak jeho poklidně spočívá v krabičce v šuplíku. Ale ocelový hrot ze starého Centropenu slouží také poměrně dobře, byť pružnost, flexibilita a hladkost zlatého hrotu chybí. S perem samotným nebylo nicméně po získání zapotřebí dělat nic zvláštního. Stačilo důkladně vymýt, vyčistit drážky přivaděče a i po sedmdesáti letech od svého vzniku slouží stále dobře. Pero má pístové plnění a je to s podivem, že u tohoto konkrétního nebyl zapotřebí žádný zásah. Ani po té době od svého vzniku neprotéká a těsní. Jen s inkoustem jsem se raději nepouštěl do žádných experimentů, použitý je osvědčený Pelikan Dark Green.

Ta poválečná pera prostě nepřestávají fascinovat. Je to vizuálně atraktivní kousek z celuloidu, lehký a dobře padnoucí do ruky. Vršek jde na tělo nasadit, ale s vyvážením to pak už není úplně ono. Funkčně je pero zcela bez problémů a kupodivu ani nijak netrpí zasycháním. Necháte týden dva ležet, vezmete do ruky – a píše hned. To nebývá samozřejmost ani u nejnovějších produktů. (Jiné Penco Lux najdete na stránkách Penmanie.)

Třetí výlet do kuchyně a další variace na duběnkový inkoust podle dobových receptů. Tímto bych však letošní sezónu vaření inkoustů asi považoval za ukončenou. Aspoň těch černých. Takže tentokrát ani duběnky, ani žaludy. Historické dokumenty uváděly, že se k výrobě inkoustů daly použít mimo jiné i granátová jablka. Po troše pátrání tak lze narazit i na několik různých receptů. Stejně jako u duběnek a žaludů jde opět o využití kyseliny gallové, která je v granátových jablcích obsažena, která reaguje se skalicí zelenou.
Tentokrát stačilo louhovat při pokojové teplotě oloupanou slupku granátového jablka, kterou jsem nacpal do sedmičky a zalil vodou. Hmm, nebyl úplně šťastný nápad sedmičku zavřít. Nějak mi nedošlo, že by to mohlo i kvasit… Kdysi se v naší vesnici točily některé scény filmu Výbuch bude v pět a nějak jsem si na to vzpomněl.

Následně jen stačilo měsíc počkat, až se kyselina uvolní. Napomáhá tomu kvašení a i plíseň. Některé recepty uvádí měsíce dva, to však jako maximum. Pak už jen přecedit, přefiltrovat a deset minut povařit, aby se zastavil pochod kvašení. Vůní to připomínalo svařák. Oproti žaludům výrazně pozitivnější změna. Po vychladnutí jsem přimíchal 7 g rozpuštěné arabské gumy a 14 g zelené skalice. Připravená směs podle očekávání zčernala. A pár kapek alkoholu pro konzervaci. Mělo by být hotovo, byť inkoust by měl ještě za přístupu vzduchu den dva vyzrát. Inkoustem jsem naplnil další z levných per a vyzkoušel. Ano – funguje to. Ze všech tří variant asi nejpohodlnější způsob výroby vlastního „duběnkového“ – nebo přesněji železogalového inkoustu. Granátová jablka se povalují v obchodě.

 

Tady nejprve udělám malou odbočku k duběnkám, protože se ukázalo, že ne všichni je znají. Nejedná se o plody, ale o hálky, které způsobují žlabatky. Duběnky pak vznikají jako obranná reakce rostlin, zde konkrétně dubu, na poškození hmyzem. Larva se v hálce vylíhne a opustí ji. A nám tak zůstávají duběnky, které jsou přírodním zdrojem taninu pro výrobu duběnkového inkoustu.

Ten je tu s námi už skoro dva tisíce let. Jeho historii popisuje přehledně Jana Pilátová v časopisu Vesmír 3/2012. Až do nástupu plnicích per a moderních inkoustů byl jedním z nejrozšířenějších, a to až do konce 19. století. Kovovým hrotům se stal nebezpečným. Jaké nebezpečí hrotům ze strany duběnkových inkoustů hrozí přehledně popisuje a zobrazuje Ken Crooker. Proč je tedy používat? Na to je těžká odpověď. Texty jimi napsané přežijí staletí, ale které texty si to zaslouží? Pro radost, pro ten pocit lehkého nebezpečí… A pro řadu výborných vlastností. Jsou vodě odolné, díky chemické reakci s papírem těžko odstranitelné. Našlo by se toho více.

Návrat do kuchyně proběhl ve velkolepém stylu. Uvařil jsem druhou várku duběnek, tentokrát víc než dvojnásobnou. Ale bylo to už bylo jen takové opakování. Skoro sázka na jistotu, že. Tohoto inkoustu mám teď plnou sedmičku. Psal jsem s ním bez problému celý týden a pokud bych něco změnil, tak oběť, tj. pero, které nemá tendenci hned zasychat. Zvolené Jinhao 159 tuto tendenci trochu má i s jinými inkousty (viz poslední odstavce článku). Vlastně se jedná o doporučení (případně anglicky), která ohledně duběnkových inkoustů (iron gall inks) nabízí Konrad Zurawski, výrobce inkoustů i u nás už dobře známé polské značky KWZI. Potěšující je, že na hrotu nejsou prozatím patrné žádné změny. Tak uvidíme, jak dlouho mu to vydrží.

Mezitím ale také uběhl potřebný týden od té doby, co se louhovala jiná várka nadrcených duběnek. Tady stačilo dvakrát přefiltrovat, přidat zelenou skalici a rozpuštěnou arabskou gumu. Aby to bylo vizuálně zajímavější rozpustil jsem ji v červeném vínu, které se v receptech objevuje. Použil jsem zhruba stejný poměr látek jako v prvním případě. A opět pár kapek alkoholu pro konzervaci. Výsledkem jsou něco přes dvě deci inkoustu opět černé barvy. Jedná se o stejnou chemickou reakci, kde jen dlouhé louhování nahrazuje kratší vaření, takže není divu.

Když už jsem byl v tom, přemýšlel jsem nad nějakým dalším receptem. Kdo by se sbíral s duběnkami, když jsou všude žaludy! Ano, existují i recepty na výrobu inkoustů z žaludů nebo čepiček žaludů. Tak proč to nezkusit. Takže hurá do lesa. Čím starší žaludy, tím prý lepší. Snažil jsem se nasbírat jenom čepičky žaludů, ale ponechal jsem i pár celých žaludů. Problém je, že obsahují oproti duběnkám o dost méně taninu, je tak potřeba nasbírat větší množství. Ale je jasné, že oproti duběnkám jsou mnohem dostupnější a jde to mnohem rychleji. Měly by se ale delší dobu louhovat nebo vařit. Takže nasbíráno! Jdeme do toho. Opět bylo zapotřebí nadrtit. Nechal jsem den louhovat a šel vařit. Vůně podzimní krajiny, mokré hlíny, tlejícího listí a dalších pachů naplnila kuchyň a zdařile konkurovala sobotnímu obědu. A v mnoha ohledech i vítězila. Vařil jsem asi pět hodin. Po vychladnutí jsem dvakrát přefiltroval a opět dal vařit přibližně na hodinu. Po dalším vychladnutí jsem opět přefiltroval, protože tentokrát se nějaký škraloup vytvořil. Přidal jsem zelenou skalici a arabskou gumu. Opět zhruba stejný poměr a opět trochu alkoholu, a tentokrát i medu, na konzervaci. Výsledkem jsou dvě deci opět černého inkoustu. V lahvičce se sice zdál nejtemnější, ale není tomu tak.

Každá várka inkoustu dala jiný odstín černé. S tím jsem počítal. Nějaká ale se v průběhu objevila. Pro sytější odstín inkoustu z louhovaných duběnek bych musel asi dát na počátku o trochu méně vody, případně déle louhovat nebo následně svařit a zredukovat. Ale i tak je výsledek použitelný. Duběnky za studena – chce to trpělivost. Inkoust ze žaludů – chce to ještě více trpělivosti. Taninu je v žaludech méně. Pokud bude někdy nějaké příště, tak vařit venku. Výsledek je i tady použitelný, ale duběnky jsou duběnky. A obecně asi doporučil při těchto pokusech začít používat jednorázové rukavice (nebo vařit v období halloweenu). Tolik tedy k duběnkovému inkoustu. Další recepty na domácí výrobu čekají. Na inkoust ze slupek vlašských ořechů a hnojníků je už pozdě, aspoň v našem kraji. Škoda, prošvihnul jsem to o pár týdnů. Ale nějaké další recepty jsem si už sehnal, další poslal kamarád. A mezitím se už něco louhuje. Tak časem… Na závěr jedno srovnání na silnějším papíru ze skicáku s běžně dostupnými černými od značek Herbin, Rohrer & Klingner, Koh-i-noor. (Popisky jsou psány duběnkovým inkoustem podle prvního receptu. Trochu matoucí, tak se k tomu možná ještě vrátím.)

Související:

• The Iron Gall Ink Website – jeden z nejobsáhlejších zdrojů o duběnkových inkoustech
• David N. Carvalho: Forty Centuries of Ink
• Julius Stoklasa: Materiál k chemickém prozkoumání Rukopisu královédvorského a zelenohorského. (Národní listy, 18. a 19. května 1886) – naše slavné rukopisy a rozbor použitých inkoustů
• Making Acorn Ink – Instructions and Recipes – inkoust ze žaludů

Takže vlastní duběnkový inkoust čerstvě uvařen. Druhá várka rozdrcených duběnek na inkoust za studena se prozatím louhuje. A její čas teprve přijde. Zelenou skalici jsem koupil v drogerii, arabskou gumu objednal ve výtvarných potřebách. Duběnky stačí nasbírat v lese. (Chvilku to zabere.)
Z více variant receptu jsem nakonec použil pro vařenou variantu inkoustu recept, který na svých stránkách uvádí Dominik Matus. Důvod byl jednoduchý: zdál se mi nejrychlejší.
Takže duběnky jsem rozdrtil. Něco i do zásoby. Abych si to ulehčil, tak jsem použil přesně 18 g drcených duběnek, 8 g zelené skalice (síran železnatý), 7 g arabské gumy a recept uvádí 145 ml vody (130 ml na vaření, 15 ml na rozmíchání gumy a skalice). Ale vody jsem dal rovnou víc, protože si mi nechtěla dolévat. Stačilo dvě hodiny vařit duběnky pod pokličkou a pak trochu zredukovat. Po zchlazení jsem dvakrát přefiltroval. (Škraloup na hladině se mi nevytvořil.) Posloužily staré silonky a papírové utěrky. V této fázi byla barva tekutiny světle hnědá. Po přimíchání rozpuštěné zelené skalice a arabské gumy roztok ztmavnul. Přilil jsem trochu alkoholu, který byl po ruce, abych zabránil pozdějšímu plesnivění. Takže pokud znáte aromatizované inkousty od Herbina, tak tento má specifické valašské aroma. Pořádně promíchat a víceméně hotovo, byť inkoust by měl ještě trochu zrát.
Vyzkoušel jsem inkoust s namáčecím perem. Myslel jsem si, že není moc hustý a budu muset přidat trochu gumy, ale byl to jen první dojem. Inkoust na hrotu drží normálně, neskapává. Takže teď už jen se rozhodnout, které plnicí pero obětovat. Jinhao 159 prohrálo sázku. Ale zatím se zdá, že obavy byly zbytečné. Uvidíme, co hrot časem…
Inkoust se v peru chová normálně a zasychá poměrně rychle. Při použití v obyčejném zápisníku Flexies od Halmy 365 na druhou stranu papíru nepropíjí.

Pokračování pokusů najdete v příspěvku Duběnkový inkoust podruhé a potřetí, žaludový inkoust.

S Tureckem není v posledních letech spojeno příliš dobrých zpráv. Jak roste jeho chuť obnovit zašlou slávu, tak se objevují spíš ty o bazilikách opět proměněných v mešity nebo o rostoucích mocenských ambicích v Středomoří i Blízkém Východu. O útočné rétorice nemluvě. Ale aspoň milovníkům per by mohla radost kolekce značky Scrikss, která existuje od roku 1964 (rumunské stránky nabídnou lepší vizualizace). Poměrem cena, výkon a zpracováním dává Scrikkss na frak známějším značkách. Pokud chcete sáhnout po peru Parker nebo Waterman, zkuste popřemýšlet i o této značce, není to špatná volba. Ocelový hrot M u tohoto konkrétního pera odpovídá západním zvyklostem, je tedy širší než japonské, a je poměrně vlhký. Pružnosti příliš nepobral. Pero používám jak s konvertorem, které bylo jeho součástí, ale vyzkoušel jsem i bombičky s inkoustem téže značky. Černé lakové úpravě vrchní části a pochromovanému tělu, které je zdobené vlnami, není co vytknout.