Staří dobří

Prozaik, básník, malíř (1877 – 9. srpna 1962). Držitel Nobelovy ceny za literatu.

* * *

Kolotoč zhasl v noci docela,
skončil se tanec, hudba dozněla,
tabule vínem zčervenala.
My hleděli sedíce, těžcí z vín,
těžce šel vítr vchodem zejícím,
smrt na zahradě stála.

Ty po cestě a já cestou svou,
mlčky jsme šli, kde na noc ustelou
radosti vyprchalé.
A od těch dob mi v uších vítr zní,
co tenkrát zněl, a u cest, u dveří
smrt stojí ještě stále.

(Přeložil Jiří Orten)

Nechal jsem si na recenzi z Tvaru poslat antologii Koráb korálový čili Tisíc let charvátské poezie v díle stovky básníků vydanou pro mne dosud utajeným nakladatelstvím FORI PRAGUE. Jméno pořadatele Dušana Karpatského se mi zdálo dostatečnou zárukou. A nemýli jsem se. Se špalkem, který má cca 750 stran se určitě ještě chvíli budu rvát, ale pěkných a dosud pro mne utajených věcí je v něm dost. Např. právě jméno Vlado Vlaisavljević (1900-1943). Básník, bohém, chudý samotář, který zemřel předčasně na sepsi, když se nenechal ošetřit po pádu z vlaku.

ČAS

Soumrak, starý zvoník,
tiše na nešpory zvoní.

Do tváří lidí tíha zítřka se složila.
Kde vzít holou radost? Jen v sklepích si zařádí,
když ječí harmonika jako nevěstka opilá.
To sobota, ponurá krčmářka, vzpomíná na mládí.

Vcházím i já
a volám u výčepu po sklenici. Tma mi hned do ní černé kapky točí,
a zatímco hledím do jejích podlých očí,
čas, bezcitný hrobník, mi prsty v srdci smočí.

U druhé internet nabídl i originál: http://sutoni.blogspot.com/2007/01/vlado-vlaisavljevi.html

KOČKA

Dvůr jako kostnice je cítit – smrtí.
Trakař v něm skřípe jak umrlčí hrana.
Houf malých zvědavců se kolem vrtí.
Má pohřeb jedna kočka utýraná.

Jak skomírává lampa, zelenavě
do šera mžourá oko její.
Do něho zase moucha zírá právě
v představě, jak se na hostině přejí.

Tu a tam v okně ženská, rozcuchaná sova,
jak křídlem zakrývá se šálem sivým.
Kdosi, kdo dlouho stůně, chraptí z půdy slova
tázavá… Ulice se pohřbu diví.

Když průvod stanul u hromady smetí
a vrhli do jámy tu mrtvou kočku,
řeklo nejmenší dítě z hloučku:
Možná by dnes v noci měla děti.

Přeložili Jana Štroblová a Dušan Karpatský

Husein Tahmiščić – bosensko-hercegovský básník, kritik, prozaik (1931 – 1999). Česky vyšla v roce 1969 kniha Možnost půlnoci v překladu Josefa Hanzlíka.

VYHLÁŠKA V KRAJINĚ MRTVÝCH

Tak tiše, tak tiše povívá vánek v boru
A v ztichlé trávě. V zimostrázech mizí
Ten vlahý vítr, který po smrti i před ní
Pádí a vane, ale neztiší natolik černý osud.

Náhrobky tisknou živé. A živí chraptivě
Skrz rozbořenost svoji marně svolávají
Všechny ty dávno mrtvé, dosud bez hrobů.
Mlčky jsou vyřízeny náhrobky a v borech
To šumí. Rovněž v duši šum, hrobový, stále hrobovější
Splývání trav. Zimostráz dávné mužnosti
Ve větru stojí vzpřímen. Třísněný
Uniklou jejich krví.

Muži však
Ulehli naznak:
Šlehnutí o zem zemí.

Básníky lačně požírá hlína a na uhel spaluje osud.
Přesto však opojně tryská úporná píseň
A duše je zápalná šňůra. Tady, kde oni
Přetrhli svůj vlastní kořen, tady, kde plameny strasti
Lízají srdce. Vzpurná a věčná píseň
Přehluší ticho hrobů, a proto: Tišeji, větérku v borech,
Tišeji v keříčcích brčálu! Doposud zpívají hrdí
Utichlou svoji bolest.

Přeložili Viktor Kudělka a Jan Skácel

Americký básník (1879 – 1955)

Dům tichý byl, a klidný svět

Dům tichý byl, a klidný svět.
A čtenář stal se knihu; letní noc

byla jak živá bytost oné knihy.
Dům tichý byl, a klidný svět.

Jak kniha nebyla by, slova se tu vznáší,
je tu však čtenář, skloněn nad stránkou,

sklání se úsilím – a po tom nejvíc toužil –
změnil se v učence, jemuž je pravda kniha,

jemuž i letní noc je přesnou myšlenkou.
Dům tichý byl, poněvadž musel být.

To ticho tvoří význam a je částí ducha:
jím dokonalost vejde ke stránce.

Svět klidný byl. V něm pravda, v klidném světě,
jež nemá žádný jiný význam,

sama je klid, sama je noc a léto,
je pozdním čtenářem nad četbou skloněným.

přeložil Tomáš Vrba

(1084 – 1151)

Na sklonku jara

Minulou noc jemný déšť,
   pak náhlý větru van.
Hluboký spánek. A přece od vína
   má hlava bolí dál.
Děvče zdvíhá okenní závěsy:
   – A pivoňky?
– Jsou stejné jako dřív.
– Cožpak nevidíš,
cožpak nevidíš,
že dávno přišly dny,
   kdy zeleň je temnější
   a červeň bledne již?

Přeložil Ferdinand Stočes

Odkazy:
http://www.literarky.cz/?p=archiv&text=363
http://www.sweb.cz/svjet/basne40.html

Italský básník a překladatel (1908 – 1950). Pro mne prostě jedno z uhranutí poezií.

Přijde smrt a bude mít tvé oči,

Přijde smrt a bude mít tvé oči.
Je v tobě krev a dech.
Jsi stvořena z masa,
vlasů a pohledů.
Země a rostliny,
březnová obloha, světlo
chvějí se a jsou jak ty
– smích tvůj a kroky tvé –
jsou zmítající se vlny,
nakupená mračna,
tvé něžné tělo –
hrouda prsti v slunci.

Je v tobě krev a dech.
Žiješ na téhle zemi,
znáš její příchutě,
a období, kdy procítí:
hrála sis v slunci,
mluvila jsi s námi.
Čirá vodo, zemi,
jarní letoroste,
klíčící ticho,
hrála sis jak holčička
pod jiným nebem,
máš v očích mlčení,
oblak, jenž jak pramen
vytryskl z jeho hloubi.
A nyní se usmíváš, křepčíš
nad tímto tichem.
Ty sladký plode
žijící pod jasným nebem
tento náš čas,
celá tvá síla
je v uzavřeném mlčení.
Zachvíváš se a usmíváš se,
jak živá travina ve vzduchu,
ale jsi země.
Jsi divoké kořání.
Jsi čekající země.
(21. března 1950)

*

Přijde smrt a bude mít tvé oči,
ta smrt, která nás doprovází,
od rána do večera, bezesná,
hluchá jak stará výčitka
či nesmyslná neřest. A tvé oči
budou jen prázdným,
smlčeným výkřikem, tichem.
Tak je vídáš každé ráno,
když sama nad sebou se skloníš
v zrcadle. Naděje sladká,
onoho dne i my budeme vědět,
že jsi život a že jsi nic.

Pro každého má smrt pohled.
Přijde smrt a bude mít tvé oči.
Bude to jako zlozvyku si odnavykat,
jako v zrcadle zřít
vynořující se mrtvou tvář,
jako naslouchat rtům semknutým.
Do jícnu sestoupíme němí.
(22. března 1950)

z italštiny přeložil Radovan Krátký

Odkazy:
http://www.parcoletterario.it/it/autori/pavese.htm
http://www.agonet.it/cafe/dada/max/pavese2.htm
http://www.letteratura.it/cesarepavese/
http://radanka.blog.cz/0511/cesare-pavese-a-jeho-tragedie

Úlovek a příjemné překvapení z posledního čísla A2 12/2007. Také Kim Ip, Kim Terip, vlastním jménem Kim Pjong-jon. Korejský básník (1807-1863) navazující na tradici čínsky psaného proudu poezie hansi.

Hlavní a vedlejší žena
V chladných dnech druhého měsíce
Žena a konkubína s manželem uléhají
Na polštáři s mandarinskými kachničkami tři hlavy
V hedbávných přikrývkách vedle sebe šest nohou

Troje ústa při úsměvu tvoří znak pchun (kvalita)
Otočí se těla tvoří znak čchon (proud)
Než skončí záležitosti na východě nechá záležitosti na západě
A znovu nabídne svůj orgán na východě

S bolavou duší
Syna jsem pohřbil v zelených horách I ženu jsem pohřbil
Vítr je chladný den končí Jsem ještě osamelejší
Do opuštěného domu se nevrátím Je jako kláštěr
Objímám studenou přikrývku Sedím tak do kokrhání kohoutů

Přeložila Miriam Löwensteinová

Evangelický kněz, spisovatel (27. března nebo 9. dubna 1592, Těšín – 29. května 1637, Liptovský Mikuláš), autor kancionálu Cithara Sanctorum, který výrazně ovlivnil českou duchovní tvorbu. Více informací nabízí např. heslo na české Wikipedii, které by v některým místech zasloužilo rozšiřit a poopravit. Zde připojený portrét zachycuje asi dvacetiletého autora v čase jeho bohosloveckých studií.
V letech 1615 až 1625 autor působil ve Valašském Meziříčí a Krásně. Jeho pobyt zde připomíná pamětní deska.

ROZHNĚVAL SE MŮJ MILÝ PÁN

Rozhněval se můj milý Pán,
rozhněval na mé zlosti.
Protož jsem v neštěstí vydán
v den jeho prchlivosti.
Nesu bolestný kříž,
co činit nevím již,
od přátel jsa opuštěný,
od nepřátel soužený.

Ach nastojte, já bídný červ
čeho jsem se dopustil.
Nejsa nábožný jako prv,
opatrnost jsem upustil.
Však vždy Pán můj dobrý,
já šafář jeho zlý.
Spravedlivý jest v soudech svých
i nyní v těžkostech mých.

Jako kuřátko ztracené
ve dne i v noci kvílím,
rady, pomoci nemaje
pod nepřátel násilím.
Úzko mi ze všech stran,
srdce má mnoho ran,
tvář má došla zahanbení,
duše milá zemdlení.

Avšak se přece nespustím
Boha mého živého.
Chytím jej vírou, nepustím,
až uzřím pomoc jeho.
Pokání oblíbím,
polepšení slíbím,
vím, že mne přijme na milost,
neb znám jeho upřímnost.

Přece já chci jeho býti,
byť mne měl i zabíti.
Raní-li, zas mne uléčí,
tímť se víra bezpečí.
Vezme-li život, zas
obživí mne ve svůj čas.
Má právo ke mně jako Pán,
moci jeho jsem poddán.

Zhřešil-li jsem, ne jinému;
zhřešil jsem, ale jemu.
Chci se k dluhům svým přiznati
a za milost žádati.
A coť on mi smaže,
kdo psáti rozkáže?
Když mne on přijme, ochrání,
kdo jemu v tom zabrání?

Volám k tobě v své úzkosti,
Bože můj na výsosti,
jsa v rukou bezbožných nyní,
kteříž zle se mnou míní.
Odpusť mi mé hříchy,
zprosť mne jejich pýchy,
spomoz mi z mého soužení,
všaks má sám potěšení!

Pro střeva nevýmluvného
milosrdenství tvého,
pro Krista Ježíše rány,
Pro ducha tvého lkání,
jenž ve mně plápolá,
Abba, Otče, volá –
smiluj se se nade mnou, prosím,
viz, jaké břímě nosím!

Náležitě svých žádostí
neumím přednášeti.
Však se těším tvé milosti,
že ráčíš rozuměti.
Můj Bože, můj Pane,
ó nechť mi se milost stane,
ó můj Bože, můj Pane!

Amen, jistojistě Bůh slyší
mé srdečné úpění
a v čas příhodný pospíší
k mému vysvobození.
Moji nepřátelé
padnou, věřím cele.
Nedáť mne trápiti více
Boha mého pravice.

(Cithara Sanctorum)

Český básník, spisovatel a překladatel (22. května 1905 – 30. listopadu 1982).

Podzimní

Slyš
Kantáta kos a cikád
ze stříbra ukutá

Tak luzné léto
a sad už opadává

Po nebi hory ohně jdou
k západu plání krvavou

Na mezích list za listem
plamínkem žlutavým
zažíhá noční chlad

Sklizeny žně i vinohrad
Zem v tratolišti luny rozlita
Z jiskřící číše píseň zavzlyká

Co hvězd
se třpytí na obloze mládí
Co létavic
na podzim prší v tmu

Kvas ohně v kvasu vána
A v jasnozřivém opojení
zas nad sebe jsme pozdviženi

Ať srší
servané srdce šarlatovým plamenem
noc nocí zůstane

Ze sbírky Hradní věž (1940), v prvním vydání vyšla v nakladatelství Melantrich jako svazek čtyřicátýprvý edice Poesie, kterou v té době řídil A. M. Píša.