Staří dobří

POSEDLOST

Ó lesy, děsíte mě jak loď katedrál;
hlas varhan duní z vás; ve zlořečené hrudi,
komnatě smuteční, kde chroptí věčný žal,
vaše De profundis nám ozvěnou se budí.

Nenávidím tě, moře! Skoky tvé a ryk
sám v sobě nacházím; ten přehořký smích hoře,
jímž chrlí nešťastník své spílání a vzlyk,
já slyším zaznívat v nesmírném smíchu moře.

Ó noci, nebýt hvězd, jež světly tisíci
mluví tak po známu, jak byla bys mi drahá!
Neb hledám černa jen a prázdnoty a naha!

Než samy temnoty jsou plachty visící,
kde trysklé z očí mých se roje zjevují mi
bytostí zmizelých s pohledy důvěrnými.

(Květy zla, 1857, přeložil Karel Čapek)

• http://www.baudelaire.cz/

Americký básník (17. 9. 1883, † 4. 3. 1963), jeden z hlavních představitelů moderní americké poezie. Navazuje na dílo Ezry Pounda a částečně také na Walta Whitmana.

Mezi zdmi

U zadních křídel
budov

nemocnice kde
nic

neporoste leží
škvára

a v ní září
rozbité

kusy láhve
zelené

(přeložila Jiřina Hauková)

Pro kulatý příspěvek jsem si šanoval tuto pozdně středověkou bortičku evropských hitparád.

KTOŽ JSÚ BOŽÍ BOJOVNÍCI

Ktož jsú Boží bojovníci
a zákona jeho,
prostež od boha pomoci
a úfajte v něho,
že konečně vždycky s ním svítězíte.

Kristusť vám za škody stojí,
stokrát viec slibuje,
pakli kto proň život složí,
věčný mieti bude;
blaze každému, ktož na pravdě sende.

Tenť pán velíť se nebáti
záhubcí tělesných,
velíť i život složiti
pro lásku svých bližních.

Protož střelci, kopiníci
řádu rytieřského,
sudličníci a cepníci
lidu rozličného,
pomnětež všichni na pána štědrého!

Nepřátel se nelekajte,
na množstvie nehleďte,
pána svého v srdci mějte,
proň a s ním bojujte
a před nepřátely neutiekajte!

Dávno Čechové řiekali
a příslovie měli,
že podlé dobrého pána
dobrá jiezda bývá.

Vy pakosti a drabanti,
na duše pomněte,
pro lakomstvie a lúpeže
životóv netraťte
a na kořistech se nezastavujte!

Heslo všichni pamatujte,
kteréž vám vydáno,
svých hauptmanóv pozorujte,
retuj druh druhého,
hlediž a drž se každý šiku svého!

A s tiem vesele křikněte
řkúc: Na ně, hr na ně!
Bran svú rukama chutnajte,
Bóh Pán náš, křikněte!

Trochu opravdové klasiky.

Mnoho tisíc roků různé boje
Mátly mysel světu celému,
Starý čas lál času novému,
Nový se smál z předků chyb a kroje;

Sever pravdu, východ krásy svoje,
Nadverhoval jeden druhému,
Země proti nebi svatému,
Nebe vedlo proti zemi zbroje:

Dary v lidstvu křivou měly míru,
Té chut, smysel a vtip milostný,
Této straně daly cit a víru;

Aby sváry živlů uspokojil,
V tomto tvoru, smírce lítostný,
Dary světů všech a časů spojil.

Finský básník, dramatik, prozaik (* 1931).

* * *
Vyrůstal jsem v domě, kolem byla tráva sluncem spálená.
Vítr a stíny kráčely
v mřížích, mříže křížem hladil
déšť a vítr,
na mé straně mříží nežili svišti,
ani zajíci, vyrůstal jsem v domě, kolem byla tráva sluncem spálená,
a deště, černé pláště dešťů,
pláč smutných panen,
odlévači svic, (vítr a stíny v mřížích),
přicházely. A odchod, a ne snadný odchod:
kdopak si přeje se narodit.

přeložil Jan Čermák

• Medailonek na Pegasos
• Medailonek na Virtual Finland

Procházka po horách

Kamenitá stezka
  vine se vzhůru
  na chladnou horu.
Z chumlu oblaků
  náhle se vynořilo
  lidské obydlí.
Zastavuji káru,
  kochám se pohledem
  na západ slunce
  v korunách javorů.
Bohaté listoví ožehlé mrazem
  je stokrát červenější
  než jarní květy.

překlad z čínštiny Ferdinand Stočes

Italský básník (* 20. 8. 1901, † 14. 6. 1968), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1956). Více informací na http://it.wikipedia.org/wiki/Salvatore_Quasimodo

Apollionův zpěv

Pozemská noci, v tvém chladném ohni
se mi tolikrát zalíbilo
a sešel jsem mezi smrtelné.

A viděl jsem muže
skloněného nad milenčiným klínem,
jak naslouchá svému zrození
a mění se, odevzdán zemi,
ruce spojené,
sžehnuté oči a mysl.

Měl jsem rád. Studené byly ruce
nočního stvoření:
hluboké hrůzy přijímalo tam na širém lůžku,
kde za svítíní jsem slyšel, jak mě probouzí
pleskání holubích křídel.

Pak nebe přineslo listí
na jeho nehybné tělo:
vzduly se hluboké vody v mořích.

Má lásko, tady se trápím,
bez smrti, sám.

Přeložil Jaroslav Pokorný

Úryvek z básně Co Bůh? Co člověk? českého barokního básníka, jezuity a misionáře (1619- 1680).

…
Já jsem bída neřestí,
chudoba, samé žebrání:
tys poklad, pouhé štěstí,
všeho dobrého oplejvání:
tys původ všeho dobrého,
tys poklad velmi podivný.
Já kořen všeho zlého,
mrzký, nestálý, pochybný.

Co teď, co budoucího,
ty jsi všeho povědomý,
já jsem srdce tupýho,
sám svého nepovědomý.
Tys smysl, rada všeho,
neomylná prozřetedlnost:
já pak pychu zlostného
všecka všudy ošemetnost.

Český básník a překladatel (* 27. 10. 1845, † 28. 6. 1912)Přebásnil 33 dramat W. Shakespeara, poezii R. Burnse, H. W. Longfellowa. Publicista; redaktor časopisu Lumír. Jeden z mála živých českých básníků 19. století.

Nic nechci víc.

Nic nechci víc, než v duši klid
a žádného víc štěstí,
než co ho ptáče může mít
na květné ratolesti.

Když slunce hřeje s vysoka
a zem je pestrá květem
a vítr duje z hluboka
a mír jde celým světem.

A pochybností neznat hles,
jež v duši nesvár nítí,
– jen cítit, že je krásno dnes,
a dýchat jen a žíti!

Vl. jm. Charles Lutwidge Dodgson (* 27. 1. 1832, † 14. 1. 1898). Anglický spisovatel a profesor matematiky na Oxfordské univerzitě. Autor proslulých příběhů Alenka v kraji divů a Za zrcadlem, a s čím se tam Alenka setkala. Psal také nonsensovou poezii.

Odkazy:
http://www.lewiscarroll.org
http://cs.wikipedia.org/wiki/Žvahlav
http://www.illumin.co.uk/svank/films/jabber/jabber.html
http://www.victorianweb.org/authors/carroll/carrollov.html

Žvahlav

Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dálnici,
chrudošní byli borolové
na mamné krsy žárnící.

«Ó synu, střez se Žvahlava,
má zuby, drápy přeostré;
střez se i Ptáka Neklava,
zuřmící Bodostre!»

Svůj chopil vorpálový meč,
jímž lita soka vezme v plen,
pak used v tumtumovou seč
a čekal divišlen.

A jak tu vzdeskné mysle kles,
sam Žvahlav, v očích plameny,
slét hvíždně v tulížový les
a drblal rameny.

Raz dva! Raz dva! A zas a zas
vorpálný meč spěl v šmiku a let.
Žvahlava hlavu za opas
a už galumpal zpět.

«Tys zhubil strastna Žvahlava?
Spěš na mou hruď, tys líten rek!»
«Ó rastný den! Avej, ava!»
Ves chortal světný skřek.

Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dálnici,
chrudošní byli borolové
na mamné krsy žárnící.

Přeložil a znovu stvořil Jaroslav Císař (nakl. Svoboda, Praha, 1947)