Staří dobří

V dnešní nedělní chvilce poezie si připomeneme známého prozaika (* 28. 3. 1914 –  † 3. 2. 1997), který nezapomínal ani na poezii. Třeba ji četl i J. H. Krchovský.

ZDRAVÍ A KRÁSE VSTŘÍC KOSMETIKOU ELIDA

Buďte pak potom statečni a plni snění,
když na všech místech sem táhne smrt a chlad,
jak mozek sám, který, jsa zcela rozštěpený,
na všechny strany střídá protiklad,

že není, kde se zachytiti a není více hvězd
a lásky není, ani luny brunátné za stmívání
a ani hovor milostný a skřípot písku cest.
Jen jídlo, šaty, soulož, práce. A zívání,

co dělati než nadejde čas jíti spát,
jen prchlý pohled v zrcadle, tak jako vrah,
když na mrtvolu v prostěradle pohlédne.

A básník, který dostal úkol život hlídat
a v lásce bdít, směje se idiotsky u vrat
a chlastá z lahve. Je půlnoc nebo poledne?

Ta knížka – Alexandr Tvardovskij: Lyrické sloky (Lidové nakladatelství, 1990) -, ze které je následující ukázka, ležela ve vsetínském antikvariátu rok. Po všechny mé pravidelné návštěvy. Hodně básní je už jen dokumentem doby, ale některé stojí za pozastavení. Byť je tento básník (1910 – 1971) vnímán především jako představitel oficiální sovětské literatury, nelze zapomínat na jeho stálou kritičnost k režimu (v umírněných rámcích možností), ani na to, že otiskl první prózu Alexandra Solženicyna.

* * *

Den skončil, ale plní nepokoje
lidé šli spát a v spánku poznovu
dýchali vůni rozšlapané chvoje,
tu vůni svátků, vůni hřbitovů.

Březnová půlnoc vystupuje z šera.
Kdo to tam – za linií obzoru –
přebírá státní službu v pozoru:
obyčejný den, nebo celá éra?

1966

přeložil Jaroslav Kabíček

Italský básník (* 12. 10. 1896, † 12. 9. 1981), držitel Nobelovy ceny (1975), také literární a hudební kritik. Představitel tzv. hermetické poezie.

VÍŠ TO: MUSÍM TĚ ZTRATIT ZAS A NEMOHU

Víš to: musím tě ztratit zas a nemohu.
Jako ta rána do živého jitří
mne vše, čeho se dotknu, každý výkřik
ba i ten slaný dech, jež stoupá k chřípí
od mol a třísní jaro
janovské Sottoripy.

Krajina želez, lesy ráhnoví
v poprašku soumraku.
Dlouhý vřes z dálky, drásá trýzní vleklou
jak nehty sklo. Znamení hledám, smyté,
jedinou stopu po tobě z té lásky,
vryp.
    A je tu mé peklo.

přeložil Vladimír Mikeš

Chilská básnířka (7. 4. 1889, † 10. 1. 1957), držitelka Nobelovy ceny (1945). Autorka milostné poezie a veršů pro děti.

CIZINKA

Má v řeči něco ze svých krutých moří
a z bůhvíjakých řas a divných písčin;
modlí se k bohu bez míry a tíže,
letitá, věkem odumírající.
Odcizila nám sad, jak nasázela
v něm kaktusů a bodlinatých bylin,
a vydechujíc dusivý dech pouště,
z lásek a vášní, jež ji vybílily,
nepoví nic, a kdyby pověděla,
z map cizí hvězdy by nám dala čísti.
Ať bude s námi osmdesát roků,
vždy jak by přišla právě v tuto chvíli
a z její řeči jenom němé tváře
snad pochopí to sténání a svisty.
A pak, až najednou umře mezi námi,
té noci, v níž se dobolí svých trýzní,
jen osud bude míti za podhlavník
a na něm smrt, mlčenlivou a cizí.

přeložil Lumír Čivrný

Knihy ze Salonní bibliotéhy J. Otty patří k těm věkově nejstarším v mé knihovně. Kniha Zygmunta Krasińského (* 19. 2. 1812, † 23. 2. 1859), ze které je dnešní ukázka, je z roku 1880. Rudá plátěná obálka na hřbetě dosud nevybledla, papír se neláme. Uměli staří pánové dělat knihy! I po letech je radost je brát do ruky, bez obav, že se rozpadnou a žloutnoucí papír, že se zlomí při pouhém doteku. A tak přijměte malou ukázkou z díla tohoto romantického básníka a prozaika.

Kde klid?

Tak se bouře s bouří snoubí
stálé tůní blesků v spěchu,
bez přístavu, bez oddechu –
až se sřítím v černou hloubi!

Kolikrát jsem v ryku, víru
k výši smutné zvedl zraky,
abych hledal hvězdy míru –
co jsem spatřil? pouze mraky!

„Hle, již ticho, vítr dřímá – ”
sotva chtěl jsem říci sobě,
ihned z bouře hlas mi hřímá:
„Klidu není nežli v hrobě!“

A tak stále, vezdy, všude
od kolébky bouře letí
do rakve až nepaměti,
troskou v srdci zmítat bude!

Až se všecko sřítí v jeku,
zhyne, a jen vztekuplná
na skále spát bude vlna
  jako obraz věků

Řím, v listopadu 1840

přeložil František Kvapil

Solitér italské literatury (1922 –  1979), také malíř samouk. Žil v malé vesnici na pobřeží Sicílie nedaleko Messini.

• http://www.thedrunkenboat.com/cattafi.html

Ti malí ptáčkové

Ti malí ptáčkové
by tě vlastně chtěli uštvat
drápancem zohavit ti tvář
to je jejich smutek
když se na tebe dívají
a přivírají žlutá víčka

přeložil Vladimír Mikeš

Německá spisovatelka a překladatelka (* 10. 12. 1891, † 12. 5. 1970), v roce 1966 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. V roce 1940 emigrovala z Německa. Její příbuzenstvo zahynulo v koncentračních táborech.

Přijde člověk

Přijde člověk
z dálky
a bude mluvit řečí
v níž možná hlásky
jsou zakončeny
řehtáním klisen
nebo
pípáním
mladých černých kosů
nebo
i zvukem skřípavé pily
jež rozřezává vše blízké –

Přijde člověk
z dálky
s pohyby psa
nebo
možná krysy
a je zima
tak ho teple ošať
může být
že má na podrážkách oheň
(jel možná
na meteoru jak na koni)
neplísni ho
bude-li tvůj koberec křičet děrami –

Cizinec vždycky
chová svůj domov
jak sirotka
pro něhož možná nehledá
nic nežli hrob.

Přel. Ludvík Kundera

Dnes zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Autor slavného románu Miguel de Cervantes Saavedra (1547 – 1616) nebyl pouze prozaikem a dramatikem, ale také básníkem. První díl Don Quijota vyšel právě před čtyřmi stoletími, a tak je čas si tuto skutečnost připomenout aspoň malou vzpomínkou na autora.

Máti, moje milá máti,
proč mě hlídat dáváte?
Kdy se neuhlídám sama,
vy mě neuhlídáte.

Prý je kdesi psáno,
že vždy k větší chuti
ponouká a nutí,
co je zakázáno;
lásku zamykanou
vždy jen rozdmýchají,
když ji zavírají;
darmo doufáte:
když se neuhlídám sama,
vy mě neuhlídáte.

Když se vůle, ach,
neuhlídá sama,
její gardedáma
nemůže mít strach;
není na vážkách
ani před smrtí,
když jde o štěstí,
to vy neznáte;
když se neuhlídám sama,
vy mě neuhlídáte.

Lásku zákazem
marně by kdo krotil;
jako noční motýl
letí za světlem;
kdyby hlídačem
všechny udělali
a víc dokázali,
než vy děláte,
když se neuhlídám sama,
vy mě neuhlídáte.

Nemá sídlo v mozku
ta milostná síla,
která učinila
i z paláce trosku,
prsa jako z vosku,
v nich žár touhy svatý,
ruce jako z vaty,
nohy plstnaté;
když se neuhlídáte sama,
vy mě neuhlídáte.

ze španělkého originálu přeložil Miloslav Uličný

Dnes tak trochu pozdrav kamarádovi do teplých krajů…

NESTÁLÝ

Oči mi prchly
za snědou tmavovláskou,
která prošla kolem.

Byla z černé perleti,
byla z modrofialové révy,
a bičovala mi krev
svou ohnivou vlečkou.

Za všemi
chodím.

Prošla kolem mě světlovláska,
jako zlatá rostlina
pohupujíc svými dary.
A moje ústa prchla
jako na vlně
a do jejích ňader vybíjela
krvavé blesky.

Za všemi
chodím.

Však k tobě, aniž se pohnu,
aniž tě vidím, k tobě vzdálené,
běží má krev a mé polibky,
má tmavá a světlá,
má vysoká a malá,
má širá a štíhlá,
má ošklivá, má krásná,
stvořená ze všeho zlata
a ze všeho stříbra,
stvořená ze všeho obilí,
a z veškeré země,
stvořená z veškeré země,
stvořená z veškeré vody
z mořských vln
stvořená pro mé paže,
stvořená pro mé polibky,
stvořená pro mou duši.

přeložil Josef Hajný

VZPOMÍNKA

  Dvě černošská jezera
    Mezi lesem
      A košilí schnoucí na slunci

Ústa dokořán nad harmoniem
Byl to hlas ze samých očí
Zatímco on táhne za sebou malé lidičky

Drobounká stařena se špičatým nosem
Podivuje se vařiči modře smaltovanému
Ale krysa vnikla do mrtvoly a nehýbá se z ní

Pán s vyhrnutými rukávy u košile
Se holí u okna
Prozpěvuje si písničku již dobře neumí
Je to málem celá opera

Ty který obracíš se ke králi
Chtěl by teď ještě bůh zemřít

přeložil Jindřich Hořejší