STAŘÍ DOBŘÍ: Slavko Janevski (CXV.)
Jeden z nejproduktivnějších makedonských autorů (*1920).
OZVĚNA ZBOJNICKÉ PÍSNĚ
…Střel mě rovno do očí – tam je má nenávist,
tam je i hlad mé lásky a mých snů.
Střel mě do hrdla krvavého od písně a nadávky
a nediv se, že ani mrtev neklesnu.
Ani tehdy neklesnu. I mrtev budu sám život.
Jedovaté mlhy švihaly mi bičem čelo,
deště se mi zarývaly karabáčem do páteře, do každé kůstky,
a kalné přívaly mě vlekly přes černá vymrskaná pole.
Já, zbojník, nec nemám a mám všecko,
já, ponurý hříšný tulák s tíhou prokletí,
mám jenom srdce a nic než to srdce holé.
A nic. A co bych měl? Černé hajducké ruce,
pochodně, jež kradly slunci černé světlo dvojlomné,
a ostré zuby – od skřípění, hryzání, tajemství,
a sny jen sny – bohatství smrti omámilo mne –
a dvě černé dívčí oči, dvě zářivé kočičí zřítelnice,
dvě vlahé krůpěje pláče, smíchu a touhy.
A nic. Nejsem nic. I jsem i nejsem. Pouhý
strom pro úder větru, kámen pro blesky a hromy,
před smrtí jsem stál, abych před životem neklečel chromý,
tehdy, kdy mi na kopí vlál prapor vzpoury,
tehdy jsem se smál, odhaluje krvavé čelisti,
a sekal jsem ránu za ranou.
Země, přijmi mě takového. Jsem tvé divoké houští,
mám hrdlo jako pramen nejen pro písně a nadávky,
mám hrdlo pro hurá a hurá pro útok mám
a soudruhů bezpočet takových, jako jsem sám,
a tak unáší-li mě vichr, nesměj se mi, soudružsky odpusť,
když jsem jarní píseň i když jsem vlk a vyju.
(přeložil Luděk Kubišta)
STAŘÍ DOBŘÍ: Slavko Janevski (CXV.) Read More »
Je to tak, podobný skluz jsme ještě neměli, ale podzimní číslo bude na světě snad už coby dup. Není to tím, že by redaktoři Textů zlenivěli, ale jenom nějak nestíháme při našich zaměstnáních. Nejprve tu byla konference věnovaná osobnosti 
potom jsme chystali k vydání sbírku Jana Válka, která už je od Vánoc na světě, nyní dokončujeme a pro vydání chystáme sborník ze zmiňované konference. Ale snad vše brzy napravíme. Zatím je tu aspoň tradiční upoutávka v podobě