Pod tímto názvem jsem opravdu dlouho očekával vydání prvního románu Gabriela Garcíi Márqueze. Vyjma toho, že tento dlouho avizovaný název je jaksi poetičtější a víc odpovídající španělskému originálu La horajasca, nevyjadřuje tak doslovně obsah knihy, jako aktuální české vydání Všechna špína světa. Ponechává větší prostor pro vlastní imaginaci. Ale na druhou stranu je fakt, že pod stejným názvem u nás již vyšla kniha Vasilije Rozanova.
V této Márquezově prvotině Macondo teprve ožívá, ale už je tu, s většinu budoucích rysů. Větší prostor však dostane až v knihách budoucích. Pokud jste četli autorovy vzpomínky Žít, abych mohl vyprávět, tak máte možnost srovnávat.
Bohužel si musíme zvykat, že za stostránkovou knihu dáme 200 Kč. GGM za tuto investici stojí, navíc by to byla jediná jeho kniha, která by mi chyběla, ale stejně…

Dočetl jsem poslední z knih Dana Browna Digitální pevnost a sám si kladu otázku proč jsem to vůbec dělal. Zas jednou zabitý čas, který jsem mohl věnovat něčemu jinému. Už asi minimálně od třetiny jsem tušil finální zápletku i její rozuzlení. Pokud pominu, že Brown dokáže vyprodukovat řadu vycpávkových stran s popisy a retrospekcí, pak je tu opět znovu mutovaná zápletka se selháním instituce zevnitř, z pozice nejvyššího. Pokolikáte už? Po Vatikánu a tajných službách je to nyní úřad národní bezpečnosti a jeho utajené šifrovací oddělení. Některé dialogy postav jsou tak na úrovni středoškoláků a ne lidí, kteří mají dle knihy IQ 170. A není to chyba překladu. Navíc sebevědomých postav Američanů v rolí strážců jediné pravdy, jediného správného pohledu na svět, jsem už přesycen. Z kina, z televize, ze zpráv (další si doplňte sami)… Na takovou esenci kýče a klišovitosti jsem už dlouho nenarazil.
A tak jediné pozitivum knihy spatřuji v tom, že se široká veřejnost možná aspoň dozví o existenci EFF a o tom, že její emaily mohou být čteny (viz např. Echelon). S kvalitou literatury samotné to ale společného nemá vůbec nic. Raději sáhněte po obyčejných detektivkách. Arsène Lupin, Leon Clifton nebo Nero Wolf vás aspoň pobaví a neotráví.
Je vysoce pravděpodobné, že film, s Tomem Hanksem v hlavní roli, natočený podle Brownovy Šifry mistra Leonarda (The Da Vinci Code) bude finančně úspěšný. Stejně tak je pravděpodobné, že v řadách jeho diváků nebudu.

Týdeník A2 mi za půlroční dobu své existence plně nahradil Literární noviny. Bohužel musím říct, že je lhostejně míjím v knihkupectví a nic mne neláká k jejich koupi. A ani k tomu, abych jimi prolistoval. Míval jsem je rád, ale jen z nostalgie je kupovat nebudu.
V nové A2 mne potěšilo, že nejenom já považuji (viz tento příspěvek) novou rubriku Jany Klusákové v Hostu za omyl. Cituji Kazimíra Turka: „Vyloženým přehmatem je zařazení nové rubriky – knihovničky Jany Klusákové. Texty určené původně do rozhlasu působí v Hostu banálně.“
Poslední číslo pak přináší i postřeh z pera Tomáše Glance o nedávno zemřelém a mém oblíbeném básníku Gennadiji Ajgim, kterého jsem kdysi rozpřekládal, ale zatím chyběla odvaha se k tomu vrátit a dokončit to. Bloggery by možná mohl zajímat článek Pavla Kasíka Blogují manažeři, školáci , novináři i anonymové. Jedná se ale o obecné a informační shrnutí, které nejde nijak do hloubky. Byť mám výhrady k tematicky koncipovaným číslům (a nejsem v tomto názoru osamocen), A2 si svoje místo našla. Snad i čtenáře.

Související:

Ajgi, Gennadij – portrét autora (nekrolog)
Josef Rautenkranz: Ádvojka skoro půlroční: Tedy?