Stěží minutelný balvan v české poezii (1905-1980).

Jeskyně slov

Ne beztrestně vstupuje jinoch se světlem
do jeskyně slov… Odvážný, sotva tuší,
kde se to octl… Mlád, i když trpící,
neví, cože je bolest… Předčasně mistrovský,
uprchne, aniž vkročil,
a vymluví se na neplnoleté století…

Jeskyně slov!…
Jen skutečný básník a na vlastní vrub
v ní prošílí křídla a to,
jak je navracet zemské tíži,
a neublížit oné, která přitahuje zem…

Jeskyně slov! Jen skutečný básník
se vrací z jejího mlčení,
aby, už stár, nalezl plačící dítě,
odložené světem na její práh…

(ze sbírky Bolest)

Tak tady si nejsem jist. Následující báseň mám z dávného Hostu do domu 3/1970. O autorovi jsem nemohl nic bližšího najít, ale předpokládám, že jméno Andrzej Piotrowski je totožné se jménem Andrzej Czcibor-Piotrowski. Tento bohemista (* 1931) , který překládá i ze slovenštiny a angličtiny, publikoval devět svazků poezie a prózy. Pokud se mýlím, budu rád, když mne upozorníte.

Umývačky mrtvých

Naposled břitva na čelisti
v šumu pěny ostrá
čerň stéká po tvářích
a stydne chladem

Jejich ruce spočinou na tváři
omývají tělo
kostnaté
tklivě klouzají po holeních
výš
  na břicho
na vpadlé maso

Přijdou do vlasů
než v černi
a
v běli
ležet bude v hoblinách a fáborech
v zamyšlených prknech

Vtisknuvše do prstů
smuteční šňůru modliteb
odběhnou
  v šátcích
  s umyvadlem
  a
  s vědrem
ty které přišly
aby ten který odešel
do země vešel
čist – prost smrtelných potů

přeložil Lubomír Nakládal