Úryvek z básně Co Bůh? Co člověk? českého barokního básníka, jezuity a misionáře (1619- 1680).

…
Já jsem bída neřestí,
chudoba, samé žebrání:
tys poklad, pouhé štěstí,
všeho dobrého oplejvání:
tys původ všeho dobrého,
tys poklad velmi podivný.
Já kořen všeho zlého,
mrzký, nestálý, pochybný.

Co teď, co budoucího,
ty jsi všeho povědomý,
já jsem srdce tupýho,
sám svého nepovědomý.
Tys smysl, rada všeho,
neomylná prozřetedlnost:
já pak pychu zlostného
všecka všudy ošemetnost.

Český básník a překladatel (* 27. 10. 1845, † 28. 6. 1912)Přebásnil 33 dramat W. Shakespeara, poezii R. Burnse, H. W. Longfellowa. Publicista; redaktor časopisu Lumír. Jeden z mála živých českých básníků 19. století.

Nic nechci víc.

Nic nechci víc, než v duši klid
a žádného víc štěstí,
než co ho ptáče může mít
na květné ratolesti.

Když slunce hřeje s vysoka
a zem je pestrá květem
a vítr duje z hluboka
a mír jde celým světem.

A pochybností neznat hles,
jež v duši nesvár nítí,
– jen cítit, že je krásno dnes,
a dýchat jen a žíti!

Vl. jm. Charles Lutwidge Dodgson (* 27. 1. 1832, † 14. 1. 1898). Anglický spisovatel a profesor matematiky na Oxfordské univerzitě. Autor proslulých příběhů Alenka v kraji divů a Za zrcadlem, a s čím se tam Alenka setkala. Psal také nonsensovou poezii.

Odkazy:
http://www.lewiscarroll.org
http://cs.wikipedia.org/wiki/Žvahlav
http://www.illumin.co.uk/svank/films/jabber/jabber.html
http://www.victorianweb.org/authors/carroll/carrollov.html

Žvahlav

Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dálnici,
chrudošní byli borolové
na mamné krsy žárnící.

«Ó synu, střez se Žvahlava,
má zuby, drápy přeostré;
střez se i Ptáka Neklava,
zuřmící Bodostre!»

Svůj chopil vorpálový meč,
jímž lita soka vezme v plen,
pak used v tumtumovou seč
a čekal divišlen.

A jak tu vzdeskné mysle kles,
sam Žvahlav, v očích plameny,
slét hvíždně v tulížový les
a drblal rameny.

Raz dva! Raz dva! A zas a zas
vorpálný meč spěl v šmiku a let.
Žvahlava hlavu za opas
a už galumpal zpět.

«Tys zhubil strastna Žvahlava?
Spěš na mou hruď, tys líten rek!»
«Ó rastný den! Avej, ava!»
Ves chortal světný skřek.

Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dálnici,
chrudošní byli borolové
na mamné krsy žárnící.

Přeložil a znovu stvořil Jaroslav Císař (nakl. Svoboda, Praha, 1947)