Ta knížka – Alexandr Tvardovskij: Lyrické sloky (Lidové nakladatelství, 1990) -, ze které je následující ukázka, ležela ve vsetínském antikvariátu rok. Po všechny mé pravidelné návštěvy. Hodně básní je už jen dokumentem doby, ale některé stojí za pozastavení. Byť je tento básník (1910 – 1971) vnímán především jako představitel oficiální sovětské literatury, nelze zapomínat na jeho stálou kritičnost k režimu (v umírněných rámcích možností), ani na to, že otiskl první prózu Alexandra Solženicyna.

* * *

Den skončil, ale plní nepokoje
lidé šli spát a v spánku poznovu
dýchali vůni rozšlapané chvoje,
tu vůni svátků, vůni hřbitovů.

Březnová půlnoc vystupuje z šera.
Kdo to tam – za linií obzoru –
přebírá státní službu v pozoru:
obyčejný den, nebo celá éra?

1966

přeložil Jaroslav Kabíček

Italský básník (* 12. 10. 1896, † 12. 9. 1981), držitel Nobelovy ceny (1975), také literární a hudební kritik. Představitel tzv. hermetické poezie.

VÍŠ TO: MUSÍM TĚ ZTRATIT ZAS A NEMOHU

Víš to: musím tě ztratit zas a nemohu.
Jako ta rána do živého jitří
mne vše, čeho se dotknu, každý výkřik
ba i ten slaný dech, jež stoupá k chřípí
od mol a třísní jaro
janovské Sottoripy.

Krajina želez, lesy ráhnoví
v poprašku soumraku.
Dlouhý vřes z dálky, drásá trýzní vleklou
jak nehty sklo. Znamení hledám, smyté,
jedinou stopu po tobě z té lásky,
vryp.
    A je tu mé peklo.

přeložil Vladimír Mikeš