Tak i na naší malé dědině se volilo pro vstup do EU. Následujícím poměrem ANO – 353 x NE – 71. Účast byla 57,7%. Nečekal jsem tak jednostranný výsledek. V té masáži hlav v minulých týdnech některé podstatné věci nezazněly. Vadí mi to a nezáleží na tom, že sám osobně jsem pro. Ať už z důvodů, že ožívají myšlenky mého oblíbeného J. A. Komenského, či z jiných. Pokud někdo z vás narazil např. na druhé letošní číslo časopisu A-kontra, tak si mohl přečíst aspoň recenzi na knihu Odvrácená strana Evropské unie (vydalo nakladatelství Paradigma.SK), ve které jsou některé z nepříliš známých skutečností zmíněny. Proč být pořád v řadě? Jiný pohled, navíc je-li podložen fakty, neškodí. Připomínám, že za čtení stojí taky Britské listy.

JEN TAK NA OKRAJ:
Literární vložka v A-kontra asi čtenáře poezie příliš neuchvátí, ale dovolím si ocitovat úvod a závěr z veršů autora skrývajícího se pod pseudonymem DADAník. Třeba jenom jako příznak toho jak nutné je mít pro média nepřítele:

***
Když poserem se po kulajdě
vinu dáváme jen al-Kájdě

…
Však ničeho se neboj už!
Hlavu vzhůru, zdraví tuž!
Vpřed vede nás Walker Bush!

Každým rokem se koná v přibližně tuto dobu v Růžďce u památníčku ekumenické setkání, které má za cíl sbližovat lidi, věřící. Podobně tomu tak bylo i letos. Pravidelné setkání bylo spojeno i s vystoupením evangelického faráře Svatopluka Karáska, který je však veřejnosti více znám ze své nynější role poslance. Pravda, přítomnost této kontroverzní, mně osobně velmi sympatické a milé, osoby byla vítaným zpestřením, smysl akce je však poněkud jiný. A byl si toho vědom i Svatopluk Karásek, který mne svým vystoupením v roli faráře nezklamal. Ale zmožen horkým dnem a bílým vínem, nemám na příliš rozsáhlé úvahy. Snad se k této události v průběhu tohoto týdne vrátím.

Mám doma několik ročníků sci-fi magazínu Ikárie. Vlastně jsem si ji kupoval od jejího vzniku. Pravdy, můj čtenářský vkus se léty proměnil, a tak Ikárii přečtu už jen zřídka. Přesto se nadále považuji za obhájce tohoto typu literatury (včetně fantasy a comicsu), neboť i zde se dají najít perly. Proto když jsem narazil na článek z pera (nebo spíš klávesnici) Leonarda Medka, tak mi nezbývalo, než souhlasit. Že za ta léta existence Ikárie je pochopitelné (i když pro čtenáře smutné). Co však zaraží je nevkus, se kterým je řešeno grafické zpracování loga. Od dávné jednoduchosti a čitelnosti k přeplácanosti a kýčovitosti. Kdysi poměrně fungující stránky časopisu na http://www.ikarie.cz/ jsou spíše nostalgií a aktuálností příliš neoplývají.

V posledním čísle Týdeníku Rozhlas se Jiří Padevět v Knihkupcově sloupku vrací k předávání ceny Magnesia Litera. Jeho názor stojí za pozornost, neboť byl jedním z porotců. „Domnívám se, že hlavním cílem této i podobných akcí je zviditelnit knihu. Ano, zviditelnit, protože kniha už v dnešním mediálním světě není, co bývala. Ani litera, tedy písmeno, už není, co bývala.“
Názor to tedy není nejoptimističtější, ale poměrně realistický. Pokud se člověk zrovna nepohybuje v univerzitním prostředí, tak má problém narazit na člověka čtoucího knihu.

Cesta pěšky v parném odpoledni byla úchvatná. Čekání na autobus ještě úchvatnější. Naštěstí mne rozptýlily nápisy na zastávce a nové plakáty. A ejhle! Na jednom z nich je i jméno Ladislava Krajči. V průběhu hudebního festivalu (19. 6. – 21. 6.) „Valašský špalíček 2003“ bude ve valašskomeziříčském M-klubu vystavovat dokumentární fotografie a poezii. Obé inspirované prací v Ústavu sociální péče, kde působil.

Odkazy:

• Básně Ladislava Krajči v Textech 29
• M-klub (KZ Valašské Meziříčí)

Není to zcela nejčerstvější zpráva, ale přece jenom stojí za zmínku. Od 15. května začaly na stránkách Vulgo.net vycházet v češtině články z Le Monde diplomatique, což je poměrně prestižní evropský měsíčník pro politiku a kulturu. Takže dobrá zpráva pro frankofily. Revue Vulgo.net bude jinak i nadále fungovat v nezměněné podobě.
Škoda jenom, že navigace na stránkách není zcela intuitivní.
Texty jsou ale dobré (z literatury např. Milan Kundera – Divadlo paměti)

Odkaz, který by se taky mohl hodit:

• Livres – francouzská a frankofonní literatura z českého pohledu.

Tak dnešní číslo Literárních novin se přece jenom dostalo k tomu, aby referovalo o zlínkém festivalu, na kterém měly svého zástupce. Jsem teda trošku zklamán, neboť jsem očekával reflexi právě z pera Magdalény Platzové. Ale kdepak. Prostor byl nabídnut organizátorkám festivalu, které nabídly dva pohledy na zákulisí. Třetí reportáž je z pera Otty Hejnice (např. Liberecké listy).
Jenom jsem netušil, že si někdo povšimne mého vystoupení, ve kterém jsem pouze poznamenal, že šedesátá léta jsou pro moji generaci už hodně pasé, natolik, aby mu stálo za zmínku. Moje generace tehdy ještě nebyla na světě. Natož aby si pamatovala, že Literární noviny vycházely v nákladu 300 000 kusů. Ona podivná nostalgie za šedesátými léty minulého století tu prostě pořád je. Ale časopisy teď prostě vznikají pro jiné publikum. Dost prořídlé. Náklady časopisů jsou malé a nezdá se, že by v brzké době stouply. Škoda. Při pohledu na prázdnící se knihkupectví a narvaná parkoviště před supermarkety se mi nějak nepozdávají ta slova o kulturním a sečtělém národu. Asi někdy jindy.

Trošku mrzutou je skutečnost, že všímá-li si někdo českých blogů, pak povětšinou zůstává u těch nejnámějších a technicky orientovaných.
A přitom jsou zde například Welenoviny, on-line příloha časopisu Weles. Snad se do povědomí dostanou i díky ceně Nadace ČLF, kterou obdržel Vít Slíva za sbírku Bubnování na sudy tímto časopisem vydanou. Bylo by zbytečné zde něco přepisovat. Koukněte se sami.