Slovo „kvark“ si fyzici vypůjčili z románu Jamese Joyce, kde znamenalo cosi jako „nesmysl“. Aspoň se o tom píše na stránkách Sciencewordu. To mi připomíná, že při čtení tohoto románu jsem už několikrát ustrnul na mrtvém bodě. Ale konečně jsem si vyjasnil svůj vztah k moderní fyzice, k teorii relativity atd. …
Ale ne, román je to úžasný, jenom nemůžete čekat plynulou dějovou linku. Není to snadné čtení.

Odkazy:

• James Joyce: The Brazen Haed (na stránkách projektu The Modern Word)
• Work in Progress: A James Joyce website
• The James Joyce Centre
• James Joyce Portal
  Poznámka: Pokud se chystáte prohlédnout si stránky The Modern Word pomocí Opery, tak si ověřte, zda se prohlížeč identifikuje jako Internet Explorer. Jinak totiž uvidíte pouze chybové hlášení.

Včera proběhlo vyhlášení druhého ročníku cen Magnesia Litera. Snad máme opravdu naději, že vznikne prestižní literární ocenění známé i veřejnosti. Nejvyrovnanější se mi zdála kategorie Poezie, kde ocenění obdržel Vít Slíva za básnickou sbírku Bubnování na sudy (Weles, 2002). Po zásluze. Jeho poslední sbírka je asi opravdu tím nejlepším, co doposud napsal. U sbírek předchozích se ve mně hromadila spousta výhrad, které souvisely především s až přílišnou závislostí na tvorbě Vladimíra Holana. Verše poslední sbírky jsou ale jiné. Posuďte sami:

Vít Slíva
Zpěv kozlů

Bije podzim, těžkými jablky o ze-e-em.
Teď´— slyšíš?… teď… a te-e-eď.
Jako šutry pod pohřebním voze-e-em
hrkají srdce svou odpově-e-eď:

Více než vítr sad za pačesy
popadá nás, kozly, za rohy láska.
Klečíme na předních, v očích dva běsy,
a řetěz u uší třaská.

Bradou nám trhá kozlí zpě-e-ev,
v šourku se varlata vrtí.
Slyšíme při tom píseň svých stře-e-ev,
o tom, jak smrdíme smrtí.

Bože, ó Bože, ó Bože-e-e!
Dej ulehnout v listí s podzime-em.
O šutr nabrus své milostné nože
a vem si nás k sobě, ve-e-e-em!
(Ze sbírky Bubnování na sudy)

Odkazy:

• Magnesia Litera
• Vít Slíva na stránkách Welesu
• Vít Slíva na stránkách Petrova

Před nedávnem byla u nás zprovozněna nová naučná stezka Klenov – Dušná. Mám z ní i nemám radost. Důvod je vlastně jediný: odbočka z ní vede ke Svantovítovým skalám, které byly přece jenom donedávna tak trošku stranou. Skály se jmenují podle slovanského boha Svantovíta, jehož kult prý vrcholil ve 12. století. Na orientační ceduli je sice připsáno, že pohanským bohům se přinášely i lidské oběti, ale nevím o žádných kosterních pozůstatcích v okolí. O tom by mi kamarádi archeologové asi nezapomněli říct. 🙂
Na protějším kopci o něco později stál templářský hrad Freundsberg a ve skalách v okolí jsou, podle pověstí, ukryté poklady zbojníků. Takže i pověsti o propadlém hradu mají jakýsi reálný podklad. Jinak doporučuji knihu Jana Kobzáně O zbojníkoch a o pokladoch, kde je část z těchto pověstí zaznamenána.
V knize Josefa Vašice Eseje a studie ze starší české literatury jsem dokonce narazil na přetištěnou domněnku Františka Stejskala, „že sv. Vít byl zvolen za patrona pražského chrámu, aby tak byla odstraněna úcta modly Svantovíta.“ Co je na této domněnce pravdivého nevím.
Je ale fakt, že o dva kopce dál, na Radhošti stávala dřevěná modla jiného slovanského boha – Radegasta, kterou při svém příchodu na Moravu nechali skácet věrozvěstové Cyril a Metoděj. Proto je docela pravděpodobné, že své jméno mají Svantovítovy skály oprávněně. Ostatně blízké okolí bylo osídleno již v pravěku.

Větší fotografie si můžete prohlédnout, když kliknete na následující odkaz

…

Svantovítovy skályPokračovat ve čtení »

Tak jsem se konečně stal šťastným vlastníkem Blbecké poezie Ivana Wernische. Svazek je to úctyhodně rozsáhlý a shrnuje autorovu poezii ze sedmdesátých a osmdesátých let, tedy z období, kdy nemohl oficiálně publikovat. Pravda, kniha to není nejlevnější (cca 630,- Kč), ale asi by neměla chybět v knihovničce. Přinejmenším toho, kdo má o poezii posledních desetiletí výraznější zájem.
V posledních letech je sice nějak všeobecně „přewernischováno“, ale s tím se asi nedá nic dělat. Stejně tak jako s jeho vlivem. 🙂
Srovnám-li tento svazek s autorovou novou knihou: Růžovejch květů sladká vůně (Virtuos na prdel), pak je to pro mne osobně jasné: více starého Wernische, méně nového. Anebo opačně? Sám nevím. Dohromady tvoří Wernischovy knihy monolit, ze kterého těžko něco vydělovat. Navíc když jednotlivé texty průběžně prochází několika knihami, výbory. Kniha je edičně dobře připravena. Navíc obsahuje krátký životopis z pera autora a další poznámkový aparát.

Odkazy:

• Ivan Wernisch na stránkách nakladatelství Petrov
• Moje recenze na výbor Půjdeme do Mů
• Můj článek o poezii Ivana Wernische v průběhu šedesátých let

Včera jsem navštívil na Vsetíně výstavu Miroslava Machaly: Lesk Atlantidy v tichu Sahary, která představila uhrančivé fotografie z expedičních cest do Mauritánie. Kdo v rukou držel Mirkovu knihu věnovanou „Atlantidě“, tak ví o čem je řeč. Nové fotografie si více všímají současných archeologických nálezů a trošku potlačují do pozadí původní hypotézy a domněnky. Výstava uchvátí milovníky fotografií pouští, kamenů a jejich obyvatel.

Odkaz:

Odpověď je jednoduchá. Protože se narodili ve stejný den jako já. Kdybych to nebyl býval zjistil teprve včera, tak už jsem je měl rád snad i na základní škole. Tady mám na mysli spíš Karla. Sice jsem přelouskal nějaké úryvky z jeho knih, ale můj večerníček to zrovna není.
To Sören Kierkegaard – Svůdcův deník – je na tom lépe.
Takže milí chlapci, Sörene a Karle, všechno nejlepší k vašim včerejším narozeninám.
Jenom podotýkám, že stojí za to srovnat hesla těchto osobností v Ottově slovníku naučném, Malé československé encyklopedii a Encyklopedii Diderot (bohužel nemám Universum). I po letech je „Oťťák“ nenahraditelným zdrojem některých informací. Je s podivem, že i po těch cca 70 letech je více než použitelný.

Pravda, trošku opožděně, ale přece jenom považuji za nutné připomenout, že 3. květen byl třináctým Světovým dnem svobody tisku.
Připomenu pouze, že od 1. ledna tohoto roku bylo 18 novinářů zabito, 128 vězněno.

Více informací na stránkách The World Press Freedom Commitee: http://www.wpfc.org/

Původně jsem myslel, že tento článek se objeví na stránkách už v průběhu včerejší noci. Ale jak vidíte, nestalo se tak. Zabránily v tom vážné okolnosti, a to hlavně skutečnost, že hospoda U Lva, přes stále ohlašovaný konec, doposud funguje. Sice jsem domů nemusel jet taxíkem, ale psát se mi včera už nechtělo. Ve Vsetíně, v knihkupectví Dalibora Maliny, totiž proběhlo setkání s Mojmírem Trávníčkem u příležitosti vydání jeho dvou nových knih. O první jsem zde již dříve psal, jsou to Listovní příležitosti – Dopisy Bedřicha Fučíka Mojmíru Trávníčkovi, které vydala olomoucká Aluze. Druhou je kompletní biografie O Františku Křelinovi, která vychází k jeho stému výročí narození (nakl. Hejkal).
Pravda, narváno nebylo, ale věrní se zúčastnili… ach ta noční žízeň… (Jsem zvědav na úterní vernisáž!)

Klasika je klasika. Ta se nemá zanedbávat. Ale je tu ještě jeden tip: Lubor Kasal – Jám

• http://maj.kgb.cz/
• http://www.macha.cz/

První máj na Vltavě
http://www.rozhlas.cz/vltava/portal/_zprava/71942

…

MáchaPokračovat ve čtení »